Tento příběh se odehrává poté, co Ježíš nasytil 5 tisíc mužů. Ježíš spolu s učedníky ten den odvedli ohromný kus práce a dokážu si představit, že všichni byli hrozně moc unavení. Ježíš je velmi empatický, vidí jejich únavu a posílá je, nebo spíš jim přikazuje , aby jeli před ním. Neprosí je, ale přikazuje jim to.

Dále čteme: „vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.“ Jako dopravní prostředek použil Ježíš loď. Většina učedníků bylo rybáři, pro tyto muže byla loď místem bezpečí, místem, kde se cítili dobře, místem, kde si mohli odpočinout.

Ve verši 23: „Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.“ Ježíš svoji sílu pro službu čerpal v modlitbě. Vždy odcházel na pusté místo, aby se modlil a ve skrytosti se připravil na další zázrak, lekci nebo i hádku. Neměli bychom si i my vzít z toho příklad a více času trávit modlitbou? Posloucháním Boha? Možná by náš život vypadal jinak? Ale určitě bychom byli blíž Ježíši, což by měl být náš hlavní cíl.

„Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.“ Bouře na moři dokáže být opravdu náročná. Loďka, kterou učedníci měli, byla maličká a vlny byly obrovské. Učedníci museli dělat všechno možné proto, aby zůstali přídí naproti vlnám a jejich jediným přáním bylo přežít. Kdyby se totiž stalo, že se jim loď jen nepatrně stočí, vlny by se do ní opřeli a loďka by se převrhla.

A v tom si někdo všiml stínu. Verš 25:“ k ránu šel k nim, kráčeje po moři.“ Představte si tu situaci. Učedníci jsou sami na malé bárce, všude kolem skučí vítr, vlny jsou vysoké. Jsou vyčerpaní, po celém dni se zástupy a teď namísto odpočinku museli celou noc bojovat s velkýma vlnami a teď si někdo kráčí proti nim. Asi v té chvíli zapomněli na pádlování, na to, že musejí směřovat loď proti větru a všichni se nahrnuli na jednu stranu, aby dobře viděli. Co bychom udělali my na jejich místě? Myslím si, že jejich reakce je přiměřená, tak jak ji čteme ve verši 26: „když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak a křičeli strachem.“

Často i my jsme uprostřed bouře, zmáháni vlnami, vlnami pohybností, zklamání, nevyslyšených modliteb. Často nerozeznáme, že Ježíš je vedle nás, tak jako to nerozeznali učedníci.

Ježíš nenechává učedníky dlouho ve svém strachu: „Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se.“  Uklidňuje je, a chce připravit jejich srdce.

Jaký příkaz se vyskytuje v písmu nejčastěji? Nejvíce opakovaný Boží pokyn je vyjádřen dvěma slovy: „Neděs se. Neboj se…“ Strach je hlavním důvodem, proč jsou lidé v pokušení vyhýbat se věcem, které po nich Bůh žádá. Strach je hlavním důvodem, proč lidé odmítají vystoupit z lodi. A proto toto přikázání potřebujeme neustále slyšet.

Verš: 28-29 - Petr mu odpověděl: Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách

Moc se mi líbí Petrovo reakce. Petr byl zvláštní človíček, často ukvapený, ale určitě měl velké srdce. A jeho reakce je úžasná: „ Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách:“  Proč zrovna tato otázka? V životě prožíváme spoustu okamžiků. kdy i my musíme rozeznávat, jestli ta situace je od Boha, anebo není. Možná proto se i Petr ptá. Chce rozeznat, jestli je to, opravdu Ježíš, jestli je to autentické Boží volání, anebo je to jen jeho pohnutka, která je popohnána strachem o život, a vědomím, že by Ježíš určitě v této chvíli pomohl. Samotná odvaha v této chvíli nestačí, musí být doprovázena moudrostí a rozpoznáváním.

Kráčení po vodách nevyžaduje pouze odvahu riskovat, ale také moudrost rozpoznat povolání.

Ježíš to Petrovi vůbec neměl za zlé, že ho tak trošku pokouší, že mu třeba na 100% nevěří. Odpovídá mu: „Pojď.“

A teď nastává ta úžasná chvíle, kdy Petr překonal všechna očekávání, překonal strach. Znovu si představte situaci, představ si sami sebe, že jste na moři, všude okolo vás zuří bouře, loďka se naklání. A v tom uslyšíte to slovo: Pojď.

Petr měl obrovský kus odvahy a důvěry v Ježíše, že dokázal udělat ten první krok, vykročit z loďky svého pohodlím z loďky, kde se cítil doma, protože věděl, co má dělat. Navíc loď je spolehlivá, bezpečná a pohodlná. Naproti tomu voda je divoká, studená, vlny vysoké, vítr silný. Určitě by bylo jednoduší a pohodlnější zůstat na lodi, v tom relativním bezpečí a nepouštět se do něčeho riskantního.

Nezažíváme i my toto v našem životě? Třeba zažíváme situace, kdy nás Pán k něčemu volá, ale my máme strach, chceme zůstat v našem pohodlí.

Petr tedy jde ke kraji lodi, přehodí nohy a pak musí udělat to, co je asi nejtěžší, musí se pustit, musí nadobro opustit starou loď, své staré stereotypy, návyky, starý život a vydat se na vodu, musí se plně odevzdat.

Pokud chceme kráčet po vodách, musíme být nejdřív ochotni si namočit chodidla. Ale jakmile to uděláme, zjistíme, že to riziko stálo za to, že je to něco úžasného. Objevíme radost z kráčení po vodách. Když se podíváme do Bible, najdeme mnoho příkladů toho, kdy se lidé rozhodli kráčet po vodách. Bůh skrze pozvání, aby lidé kráčeli po vodách, pomáhá růst naší víře tím, že po lidech žádá, aby udělali první krok. Například, když Bůh povolal Mojžíše, aby vystoupil z lodi, aby se postavil faraónovi a vedl Boží lid. Mojžíš se zalekl, ale Bůh ho vyzval, aby učinil první krok. Musel jednat z důvěrou, musel udělat první krok. První krok obvykle začíná mým jednáním ve víře – budu dostatečně důvěřovat Bohu, abych ho poslechl. Souhlas s informacemi o Jeho moci prostě nestačí, musím si namočit chodidla.

Pak přichází ta osudná chvále. Petr ztrácí pozornost, přestane se dívat na Ježíše, začne pochybovat – ve verši 30: „Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach a začal tonout.“

Na začátku jsme i my plni víry, ale pak přichází realita, porážky, těžkosti, různá slova od našich spolupracovníků, kamarádů. A všechny tyto věci mají schopnost nás překvapit, odlákat nás od Ježíše.

Strach se v příběhu objevuje dvakrát. Nejdříve se bojí učedníci, protože nechápou, že Ježíš je v bouři s nimi.

V knížce: „Chcete li kráčet po vodách, musíte vystoupit z lodi“ autor cituje Brunera: „A tak Ježíš promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se. Ježíš neidentifikuje pouze sebe („to jsem já“), je to zjevení, že Bůh „JSEM“ je v jejich středu. Naplnila se tato Izajášova slova: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud…..Mladý učedník stál na boku lodi. Ježíš stál na vodách. Ježíš roztáhl ruce a řekl: „Pojď.“ Důvěra řekla: „Skoč.“. Strach řekl: „Ne.“ Petr skočil a šlo všechno hladce. Pak strach udeřil podruhé. Petr spatřil, jak silný je vítr. A to vedle k dalšímu stadiu – přepadl ho strach. Ztratil svůj pocit jistoty, že Ježíš je pánem situace. Netopil se pouze ve vodách, ale také ve svém neklidu a v obavách. Strach narušuje víru a stává se největší překážkou důvěry a poslušnosti Boha.“

Co je naším největším strachem? Co nám bráni, abychom vystoupili z lodi? Co nám brání, abychom šli za Ježíšem? Abychom se nebáli všech těch bouří, co zuří okolo nás?

Ano je pravdou, že pokud opustíme loď, budeme vždycky čelit větru a bouři, ale život na lodi nemusí být o nich bezpečnější. Volba následovat Ježíše je volba růstu, volba opakující se ho strachu, každý den musíme tak trochu vystupovat z lodi.

Selhání k tomu patří. V Petrovo příběhu selhalo spíš ostatních 11 učedníků, v tichosti, skrytosti. Pouze Petr selhal veřejně, ale poznal i další věci, nádheru kráčení po vodách a nádheru toho, že ho Ježíš vedl v okamžiku, kdy Ho zoufale potřeboval. Topit se ve vlnách není největším selháním. Největším selháním je nikdy z lodi nevystoupit.

V okamžiku, kdy Petr požádá o pomoc, Ježíš je přítomen. A je přítomen i ve všech okamžicích našeho selhání, kdy se mi topíme a nebo jsme již potopeni, zavřeni v nějaké své jeskyni, kde bychom nejradši umřeli nebo nikdy z ní nevylezli. Můžeme pochybovat, jestli Bůh je, jestli nás slyší, jestli jsme se nějak neprovinili.

Možná jsme opravdu v našem životě selhali, možná jsme opravdu na dně. Ale to nám nebrání, abychom udělali jeden krok k důvěře Bohu v oblasti, kde pociťujeme selhání.

V okamžiku, kdy Petr žádá o pomoc, Ježíš je přítomen, pomůže Petrovi fyzicky tím, že ho vytáhne z vody, ale pomůže mu i jinak, když přesně určí problém „ty malověrný, proč jsi pochyboval“

 

Verš 32: “Když vstoupil na loď, vítr se utišil.”

Když jsem se nad tím textem zamýšlela, říkala jsem si, proč Ježíš neutišil vítr hned, jak k učedníkům přišel, přeci jenom by to bylo jednoduší i pro Petra. Ale pak jsem si uvědomila, že možná chtěl, aby se učedníci naučili čekat. V životě bychom si často přáli mít všechno hned. Možná čekání může být tou nejtěžší věcí, ke které jsme voláni. Čekání je v Bibli úzce spojeno s vírou. Čekání není jen něčím, co musíme dělat, než dostaneme, to co chceme. Je součástí procesu, během kterého se stáváme člověkem, jakým nás chce mít Bůh. Čekání na Pána je důvěřivé, disciplinované, dychtivní, aktivní a někdy bolestivé přimknutí se k Bohu. Čekání na Pána je neustálé denní rozhodnutí říct: “Budu ti důvěřovat a poslechnu tě. I když okolnosti mého života nedopadají tak, jak chci, a možná nikdy nedopadnou tak, jak bych si přál, vsázím na tebe všechno. Nemám žádný plán B.”

V knize Princ Kaspian od C.S. Lewise je jedna moc pěkná ilustrace. Lucy vidí lva Aslana po mnoha letech. Změnil se od jejich posledního setkání. Překvapila ji jeho velikost a řekla mu, jak moc ji to překvapilo. „Aslane,“ říká Lucy, „jsi větší.“ On odpovídá: „To proto, že ty jsi starší, maličká.“ Lucy říká: „Ne proto, že ty jsi starší?“ Aslan odpovídá: „Já nejsem. Ale jak každý rok rosteš, zjišťuješ, že jsem větší.“

Tak je tomu s námi a Bohem. Proto musí příběh o Petrově kráčení po vodě končit uctíváním. Ve verši 33 se říká: “Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: “Jistě jsi Boží Syn.” Uctívání utvrzuje a vyjadřuje nové chápání učedníků toho, kým je Ježíš. Ježíš nastoupí na loď, vítr se utiší, bouře prchne tam, kam bouře patří, a učedníci najednou mají hlubší pochopení toho, kdo s nimi na lodi je. “Jistě jsi Boží Syn.”

Když lidé vystoupí z lodi, nikdy nezůstanou úplně stejní.

Petr byl rybář, ale Ježíš z něj posléze učil rybáře lidí. I skrze tuto událost si ho formoval, připravoval ho na to, že jednou bude jako On. Bude kráčet po této zemi, uzdravovat. Měl všechny dary a schopnosti proto, aby to mohl udělat. A jsem přesvědčená, že tato zkušenost mu v tom nesmírně pomohla.

To platí i pro nás. Od této chvíle po zbytek života, pokaždé, když půjdeme po vodě, když budeme důvěřovat Bohu a budeme se snažit rozpoznat jeho volání v našem životě, náš Bůh poroste a s tím i naše víra, uctívání, vše bude plnější, silnější.

Necháte se pozvat? Odpovíte s důvěrou a vykročíte?

Amen