Tento příběh se odehrává poté, co Ježíš nasytil 5 tisíc mužů. Ježíš spolu s učedníky ten den odvedli ohromný kus práce a dokážu si představit, že všichni byli hrozně moc unavení. Ježíš je velmi empatický, vidí jejich únavu a posílá je, nebo spíš přikazuje jim, aby jeli před ním. Neprosí je, ale přikazuje jim to. Ví, že to celé pro ně bude cenná lekce, lekce strachu, ale také důvěry, odevzdanosti, lásky.

https://www.youtube.com/watch?v=7OWqZXPUra0

Dále čteme: „vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.“ Jako dopravní prostředek použil Ježíš loď. Většina učedníků bylo rybáři, pro tyto muže byla loď místem bezpečí, místem, kde se cítili dobře, místem, kde si mohli odpočinout. Zajímavé je i to, kam je poslal. Na druhý břeh. Co si pod tím můžeme představit? Buď to můžeme brát opravdu geograficky místo na druhé straně, ale může to být i místo, které je v nás opačné, místo, kde potřebujeme uzdravit, místo, kde potřebujeme nějaký Boží zázrak, pomoc.

Ve verši 23: „Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.“ Ježíš svoji sílu pro službu čerpal v modlitbě. Vždy odcházel na pusté místo, aby se modlil a ve skrytosti se připravil na další zázrak, lekci, ale také na diskuze, hádky atd.. Neměli bychom si i my vzít z toho příklad a více času trávit modlitbou? Posloucháním Boha? Možná by náš život vypadal jinak?

„Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.“ Bouře na moři dokáže být opravdu náročná. Loďka, kterou učedníci měli, byla maličká a vlny byly obrovské. Učedníci museli dělat všechno možné proto, aby zůstali přídí naproti vlnám a jejich jediným přáním bylo přežít. Kdyby se totiž stalo, že se jim loď jen nepatrně stočí, vlny by se do ní opřeli a loďka by se převrhla.

A v tom si někdo všiml stínu. Verš 25:“ k ránu šel k nim, kráčeje po moři.“ Představte si tu situaci. Učedníci jsou sami na malé bárce, všude kolem skučí vítr, vlny jsou vysoké. Jsou vyčerpaní, po celém dni se zástupy a teď namísto odpočinku musí celou noc bojovat s velkýma vlnami a teď si někdo kráčí proti nim. Asi v té chvíli zapomněli na pádlování, na to, že musejí směřovat loď proti větru a všichni se nahrnuli na jednu stranu, aby dobře viděli, kdo nebo co to je. Možná si mysleli, že se nadobro zbláznili, že mají halucinace z vyčerpání. Když je to nelogické kráčet po vodě, ne?

Co bychom udělali my na jejich místě? Myslím si, že jejich reakce je přiměřená, tak jak ji čteme ve verši 26: „když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak a křičeli strachem.“

Často i my jsme uprostřed bouře, zmáháni vlnami, vlnami pohybností, zklamání, nevyslyšených modliteb. Často nerozeznáme, že Ježíš je vedle nás, tak jako to nerozeznali učedníci.

Ježíš nenechává učedníky dlouho ve svém strachu: „Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se.“  Uklidňuje je, a chce připravit jejich srdce, dává jim naději, lásku, povzbuzení, které v té chvíli potřebovali.

Jaký příkaz se vyskytuje v písmu nejčastěji? Nejvíce opakovaný Boží pokyn je vyjádřen dvěma slovy: „Neděs se. Neboj se…“ Strach je hlavním důvodem, proč jsou lidé v pokušení vyhýbat se věcem, které po nich Bůh žádá. Strach je hlavním důvodem, proč lidé odmítají vystoupit z lodi. A tak toto přikázání potřebujeme neustále slyšet.

Verš: 28-29 - Petr mu odpověděl: Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách

Moc se mi líbí Petrovo reakce. Petr byl zvláštní človíček, často ukvapený, ale určitě měl velké srdce. A jeho reakce je úžasná: „ Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách:“  Proč zrovna tato otázka? V životě prožíváme spoustu okamžiků, kdy i my musíme rozeznávat, jestli ta situace, kterou právě prožíváme, je od Boha, anebo není. Možná proto se i Petr ptá. Chce rozeznat, jestli je to, opravdu Ježíš, jestli je to autentické Boží volání, anebo je to jen jeho pohnutka, která je popohnána strachem o život, a vědomím, že by Ježíš určitě v této chvíli pomohl. Samotná odvaha v této chvíli nestačí, musí být doprovázena moudrostí a rozpoznáním.

Kráčení po vodách nevyžaduje pouze odvahu riskovat, ale také moudrost rozpoznat povolání.

Petr nejprve žádá Ježíše, aby mu to dovolil. Petr kráčení po vodách neovládá, Ježíš ano. Nejedná se o moc, kterou má Petr k dispozici, kdykoli si zamane, a k jakémukoli účelu se mu zachce. Než vystoupil z lodi, musel se ujistit, že k tomu byl povolán, a že Ježíš je ten, který ho povolává. Ježíš očekává něco víc než pouhou zbrklost. Poznání kdy vystoupit z lodi a riskovat nevyžaduje pouze odvahu, ale také moudrost klást si správné otázky, rozpoznání Mistrova hlasu a trpělivost při čekání na jeho příkaz.

Dary, schopnosti, touhy a přání nám byly dány jako klíčová součást našeho povolání. O svých darech a omezeních budeme muset být nemilosrdně upřímní. Budeme si muset být ochotni klást nepříjemné otázky a žít s odpověďmi na ně. Budeme muset být ochotni nechat některé své sny bolestně zemřít.  Anglické slovo vocation (povolání) pochází z latinského slova pro hlas. Jeho odhalení vyžaduje pečlivé naslouchání. Vy a i já jsme povolanými a Bůh povolává. Bůh povolaného vyzbrojuje a přiděluje mu práci. Frederick Buechner napsal, že povolání je místem, kde se vaše hluboká radost setkává s hlubokou potřebou světa. Rozhodnutí respektuje předchozí rozhodnutí závazky. Bůh pracuje pozorně a nemrhá zdroji. Záleží mu na kvalifikaci a dovednostech, které jsme zatím získali, a které by mohly být zmařeny, pokud svoji současnou situaci opustíme příliš rychle.

Přijmout povolání od Boha není to samé jako skok do naší vysněné kariéry. Povolání je často jiné. Je pravidlem, že lidé povoláni Bohem, o nichž čteme v Písmu, se cítili naprosto neschopní. První odpovědí na povolání Božího formátu je obvykle strach, vzpomeňte si třeba na Mojžíše, Jeremiáše.

Úkoly, které Bůh rozdává, vždy přesahují lidské schopnosti, protože Bůh chce svému lidi ukázat svoji nadřazenost, sílu a zabezpečení našich potřeb a laskavost. Kde Bůh povolává, tam obdarovává. Znamená to, že naše přirozené nadání nestačí, abychom splnili Boží povolání. Potřebujeme nápady, sílu a tvořivost, které přesahují naše vlastní zdroje, abychom vykonávali to, co po nás Bůh žádá. Budeme muset pracovat společně s Bohem.

Například, já jsem nikdy nechtěla kázat, natož dělat nějakou přednášku. Šla jsem studovat sice teologii, ale proto, abych se dokázala odpovídat na hloubavé otázky dětí. Nevěděla jsem, že na konci studia, abych vše řádně dokončila, budu muset mít kázání. Nechtěla jsem ho mít a hodně jsem bojovala, jak se svým strachem tak i s tím, že nejsem hodna, že jsem moc mladá atd. Ale Bůh mi pak pomohl a dal mi všechny obdarování na to, abych to zvládla.

Ježíš to Petrovi vůbec neměl za zlé, že ho tak trošku pokouší, že mu třeba na 100% nevěří. Odpovídá mu: „Pojď.“

A teď nastává ta úžasná chvíle, kdy Petr překonal všechna očekávání, překonal strach. Znovu si představte situaci, představ si sami sebe, že jste na moři, všude okolo vás zuří bouře, loďka se naklání. A v tom uslyšíte to slovo: Pojď.

Verš 29: Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.

Petr měl obrovský kus odvahy a důvěry v Ježíše, že dokázal udělat ten první krok, vykročit z loďky svého pohodlím z loďky, kde se cítil doma, protože věděl, co má dělat. Navíc loď je spolehlivá, bezpečná a pohodlná. Naproti tomu voda je divoká, studená, vlny vysoké, vítr silný. Určitě by bylo jednoduší zůstat na lodi, v tom relativním bezpečí a nepouštět se do něčeho riskantního.

Nezažíváme i my toto v našem životě? Třeba zažíváme situace, kdy nás Pán k něčemu volá, ale my máme strach, chceme zůstat v našem pohodlí.

Petr tedy jde ke kraji lodi, přehodí nohy a pak musí udělat to, co je asi nejtěžší, musí se pustit, musí nadobro opustit starou loď a vydat se na vodu, musí se plně odevzdat. Pokud chceme kráčet po vodách, musíme být nejdřív ochotni si namočit chodidla. Ale jakmile to uděláme, zjistíme, že to riziko stálo za to, že je to něco úžasného. Objevíme radost z kráčení po vodách. Když se podíváme do Bible, najdeme mnoho příkladů toho, kdy se lidé rozhodli kráčet po vodách. Bůh skrze pozvání, aby lidé kráčeli po vodách, pomáhá růst naší víře tím, že po lidech žádá, aby udělali první krok. Například, když Bůh povolal Mojžíše, aby vystoupil z lodi, aby se postavil faraónovi a vedl Boží lid. Mojžíš se zalekl, ale Bůh ho vyzval, aby učinil první krok. Musel jednat z důvěrou, musel udělat první krok. První krok obvykle začíná mým jednáním ve víře – budu dostatečně důvěřovat Bohu, abych ho poslechl. Souhlas s informacemi o Jeho moci prostě nestačí, musím si namočit chodidla.

Petr poznal radost a svobodu z prožitku Boží moci poté, co nesmírně riskoval, co se choval trošku jako blázen a navzdory všem okolnostem. Přeci jenom není dobré vystupovat z lodi, uprostřed bouře, na hlubině.

Petr dal Ježíšovi veliký dar, když vystoupil z lodi, zkušenost kráčení po vodách byl Ježíšův veliký dar Petrovi.

Lidé zakusí Boží moc – ale musí učinit první krok

Většina z nás má oblast, kterou bychom mohli nazvat „zóna duchovního pohodlí“ tedy oblast, ve které je pro nás nejpohodlnější důvěřovat Bohu. Když nás Bůh volá, abychom z této zóny vyšli, znervózníme, nebo se cítíme nepohodlně. Raději bychom naši zónu neopouštěli, dokud se nám prostředí mimo ni nebude zdát o něco lepší. Každý den musíme trochu vystoupit z lodi. Začněte svůj den tím, že poprosíte Boha o moudrost, abyste věděli, kde si ten den máte namočit chodidla. Když vystoupíme z lodi, tak se naše víra prohloubí a zóna našeho duchovního pohodlí se rozšíří.

(viz obr. 71).

Ale jak poznat, kam mi Bůh volá, že mám kráčet po vodách? 4 ukazatele:

  1. Ukazatel strachu

Bůh nás bude velice často žádat, abychom vystoupili z lodi v okamžicích, kdy máme strach – právě proto, že chce, abychom ho překonali.

  1. Ukazatel frustrace

V dnešním světě jsme často pohnuti k jednání ve věci, která nás přesahuje nebo je větší než my sami, v okamžiku, kdy jsme frustrovaní rozdílem mezi hříšnou realitou a naším vědomím Božích tužeb.

Možná vás Bůh volá k tomu, abychom mu důvěřovali v nějaké věci, která vás v životě frustruje.

  1. Ukazatel soucitu

Možná je silné vzplanutí soucitu způsob, kterým vám Bůh naznačí, abyste kráčeli po vodách.

  1. Ukazatel modlitby

Když lidé vystoupí z lodi, jsou něčím nuceni k intenzivním modlitbám, protože si uvědomují, že bez Boží pomoci nemohou ničeho dosáhnout.

Zůstat na lodi, znamená to, že nedokážu rozvinout své dary, schopnosti, které jsem dostal. Je na mně, jestli vystoupím z lodi a nechám se použít. Musíme se naučit přijmout dary, schopnosti. Každý z nás má dar. KAŽDÝ dar je vybrán Pánem. Můj dar se mi může nebo nemusí líbit. Mohu se trápit touhou po tom, co patří někomu jinému, ale nijak mi to neprospěje. Příležitost používat jakékoli obdarování, které máme, ve službě Pánu Daru je naše životní šance. Někdy se bojíme využít naše dary, protože hrajeme hru až pak. Dary, které jsme dostali, musíme rozpoznat, rozvíjet, investovat, oceňovat a používat. Svěřil nám vše, co potřebujeme, abychom naplnili cíl svého stvoření. My lidé ze strachu zakopáváme poklad, který nám Bůh dal. Často i za našim hříchem stojí strach. Bojím se, že pokud budu riskovat následování Boha, nepostará se o mně. Nebudu v bezpečí a stane se něco, co nezvládnu. Strach není dostatečnou omluvou tragédie neotevřeného daru. Nerealizovaný potenciál je hřích. Pohodlí je jedním z největších pokušení, kterému většina z nás čelí.

Pak přichází ta osudná chvále. Petr ztrácí pozornost, přestane se dívat na Ježíše, začne pochybovat – ve verši 30: „Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach a začal tonout.“

Na začátku jsme i my plni víry, ale pak přichází realita, porážky, těžkosti, různá slova od našich spolupracovníků, kamarádů. A všechny tyto věci mají schopnost nás překvapit, odlákat nás od Ježíše.

Strach se v příběhu objevuje dvakrát. Nejdříve se bojí učedníci, protože nechápou, že Ježíš je v bouři s nimi.

V knížce: „Chcete li kráčet po vodách, musíte vystoupit z lodi“ autor cituje Brunera: „A tak Ježíš promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se. Ježíš neidentifikuje pouze sebe („to jsem já“), je to zjevení, že Bůh „JSEM“ je v jejich středu. Naplnila se tato Izajášova slova: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud…..Mladý učedník stál na boku lodi. Ježíš stál na vodách. Ježíš roztáhl ruce a řekl: „Pojď.“ Důvěra řekla: „Skoč.“. Strach řekl: „Ne.“ Petr skočil a šlo všechno hladce. Pak strach udeřil podruhé. Petr spatřil, jak silný je vítr. A to vedle k dalšímu stadiu – přepadl ho strach. Ztratil svůj pocit jistoty, že Ježíš je pánem situace. Netopil se pouze ve vodách, ale také ve svém neklidu a v obavách. Strach narušuje víru a stává se největší překážkou důvěry a poslušnosti Boha.“  Přemýšlejte o svém životě. Kde Vás Ježíš volá, abyste k němu skočili s lehkovážnou bezstarostností?

Co je naším největším strachem? Co nám bráni, abychom vystoupili z lodi? Co nám brání, abychom šli za Ježíšem? Abychom se nebáli všech těch bouří, co zuří okolo nás?

Pokud žijete ve strachu, nikdy nepoznáte potenciál, který do vás Bůh vložil. Růst vždy obsahuje riziko, a riziko vždy obsahuje strach. Strach nám bere:

  1. Ztráta radosti - Strach ničí radost. Důvěra navzdory strachu a výzvám přináší radost. Poddání se strachu radost ničí. Radost a strach jsou naprosto neslučitelné.

  2. Ztráta skutečné intimity – strach a schovávání jdou ruku a ruce. Schováváme se za úsměvy, které vlastně necítíme, za milá slova, kterým vlastně nevěříme, za pocity, které opravdu cítíme a kterým věříme, ale odmítáme je říct.

Strach nám našeptává, že Bůh ve skutečnosti není dost velký na to, aby se o nás postaral. Je příčinou našeho pokřiveného obrazu o Bohu. Bůh je s námi všude. Pro jeho přítomnost neexistují žádná omezení. Neexistuje žádné místo, kam můžeme jít, ani žádná aktivita, do které se můžeme zapojit, kde na nás Bůh nedohlíží. Strach se nás ale snaží přesvědčit, že tomu tak není. Nikdy nepoznáte, že Bůh je důvěryhodný, pokud neriskujete poslušnost jeho hlasu.

Ano je pravdou, že pokud opustíme loď, budeme vždycky čelit větru a bouři, ale život na lodi nemusí být o nich bezpečnější. Volba následovat Ježíše je volba růstu, volba opakující se ho strachu, každý den musíme tak trochu vystupovat z lodi.

I pro člověka kráčejícího chvíli ve víře mohou být bouře ničivé. Petr viděl, jak silný je vítr. Někteří lidé se však vyznačují nezdolností, stavem, jímž dokonce svoji schopnost vypořádat se s problémy zvětšují, což jim nakonec pomůže nejen přežít, ale růst.

  1. Nezdolní lidé se neustále snaží znovu uplatnit nějakou vládu nebo kontrolu nad svým osudem, místo aby sami se viděli jako pasivní oběti.

  2. Nezdolní lidé zůstávají věrni svým hodnotám, když jsou v pokušení dělat kompromisy

  3. Nezdolní lidé mají větší než běžnou schopnost toho, co bychom mohli nazvat morální odvahou – odmítají zradit své hodnoty.

  4. Nezdolní lidé nacházejí ve svém utrpení význam a smysl.

Věřící člověk ví, že s Bohem nikdy nejsme bezmocné oběti. Vzdát se je vždy jednoduší než vytrvat. Když život nevychází podle našich plánů, možnost vzdát se vždy začne vypadat jako sladká úleva. Rosteme, když se rozhodneme být naprosto věrní v situaci, která se nám nelíbí a které nerozumíme. Rosteme, když pokračujeme v chůzi, přestože vidíme, jak silný je vítr. Pak zjistíme, že jaksi nejsme sami. Bouře dokáže člověka učit jako nic jiného. Když Ježíš nechal učedníky, aby sami na lodi čelili bouři, pomohl jim udělat krok k důvěře, kterého by sami nikdy nebyli schopni. Bůh stačí na vše, dokonce když všechno ztratíte.

Špatné zprávy, těžké období vždy skončí viz příběh Ježíše – Petr ho zapřel, Jidáš ho zradil, vojáci ho ukřižovali…ale třetího dne špatné zprávy navždy prohrály.

Petr byl ochoten riskovat. Byl ochoten riskovat selhání, aby prožil plnější důvěru Kristu. A Ježíš se nechystá využít Petrova selhání jako důvodu k nepřijetí. Bere Petrovo víru vážně.

V okamžiku, kdy Petr žádá o pomoc, Ježíš je přítomen, pomůže Petrovi fyzicky tím, že ho vytáhne z vody, ale pomůže mu i jinak, když přesně určí problém „ty malověrný, proč jsi pochyboval“

Zatímco se Petrova mysl soustředila na Ježíše, byl zmocněn, aby kráčel po vodě. Když se ale soustředil na bouři, jeho strach zrušil jeho schopnost přijímat Boží podporující moc. Naděje Petrovi umožnila vystoupit z lodi. Důvěra ho podpírala. Strach ho potopil. Všechno záviselo na tom, zda se soustředil na Spasitele, nebo na bouři.

Naděje je palivem, které udržuje lidské srdce při životě. Příběh každého člověka, který Bůh používá v Bibli je příběhem naděje. Naděje přiměje Abrahama, aby opustil svůj domov. Můžeme přežít ztrátu mimořádného věcí, nikdo, ale nepřežije ztrátu naděje. Když je ztracena, končíme. Proto je schopnost udržet pozornost na Boží přítomnost a moc v našich životech nesmírně důležitá. Kdykoli Ježíš někoho volá, aby vystoupil z lodi, umožňuje moc kráčet po vodách. Ježíš nikdy nevolá lidi, aby se utopili, nikdy nás nevolá k neúspěchu.

Volba následovat Ježíše – volba růstu – je volbou opakujícího se strachu. Každý den musíme trochu vystupovat z lodi. Rozhodnutí začít růst je vždy zároveň rozhodnutím mezi rizikem a pohodlí.

Selhání k tomu patří. V Petrovo příběhu selhalo spíš ostatních 11 učedníků, v tichosti, skrytosti. Pouze Petr selhal veřejně, ale poznal i další věci, nádheru kráčení po vodách a nádheru toho, že ho Ježíš vedl v okamžiku, kdy Ho zoufale potřeboval. Topit se ve vlnách není největším selháním. Největším selháním je nikdy z lodi nevystoupit.

V okamžiku, kdy Petr požádá o pomoc, Ježíš je přítomen. A je přítomen i ve všech okamžicích našeho selhání, kdy se mi topíme a nebo jsme již potopeni, zavřeni v nějaké své jeskyni, kde bychom nejradši umřeli nebo nikdy z ní nevylezli. Můžeme pochybovat, jestli Bůh je, jestli nás slyší, jestli jsme se nějak neprovinili. Můžeme se utápět i v sebelítosti, proč ten druhý má lepší práci, proč už je ženatý, vdaná, proč už čekají dítě atd. Ale jeskyně je nejlepší místo, kde Bůh vykonává svoji nejlepší práci ve formování a utváření lidských životů. Když jsou nám odebrány všechny podpěrky a berličky našeho života, zjistíme, že Bůh je dostatečný, že je tady. Jeskyně je nejskvělejších místem, kde můžeme poznat, že jsme milováni Bohem.

Když jsem byla ve Francii a neuměla jsem francouzsky, cítila jsem se ohromně sama, a jednou jsem byla na procházce a modlila jsem se, cítila jsem se trošku jako Ježíš v Getsemanské zahradě, ale právě v tom okamžiku jsem pocítila, to že sama vůbec nejsem a že mám po boku někoho lepšího než všichni lidi v domě, někoho, kdo mi rozumí, kdo mluví mým jazykem a o koho se mohu opravdu opřít.

Možná jsme opravdu v našem životě selhali, možná jsme opravdu na dně. Ale to nám nebrání, abychom udělali jeden krok k důvěře Bohu v oblasti, kde pociťujeme selhání.

Verš 32: “Když vstoupil na loď, vítr se utišil.”

Když jsem se nad tím textem zamýšlela, říkala jsem si, proč Ježíš neutišil vítr hned, jak k učedníkům přišel, přeci jenom by to bylo jednoduší i pro Petra. Ale pak jsem si uvědomila, že možná chtěl, aby se učedníci naučili čekat. V životě bychom si často přáli mít všechno hned, mít dobře placenou práci, bez toho, abychom se nějak snažili, třeba rychle zhubnout, brát se po pár měsících vztahu atd. Možná čekání může být tou nejtěžší věcí, ke které jsme voláni. Čekání je v Bibli úzce spojeno s vírou. Čekání není jen něčím, co musíme dělat, než dostaneme, to co chceme. Je součástí procesu, během kterého se stáváme člověkem, jakým nás chce mít Bůh. Čekání na Pána je důvěřivé, disciplinované, dychtivní, aktivní a někdy bolestivé přimknutí se k Bohu. Čekání na Pána je neustálé denní rozhodnutí říct: “Budu ti důvěřovat a poslechnu tě. I když okolnosti mého života nedopadají tak, jak chci, a možná nikdy nedopadnou tak, jak bych si přál, vsázím na tebe všechno. Nemám žádný plán B.”

Čekání na Pána vyžaduje trpělivou důvěru. Budu důvěřovat, že Bůh má dobré důvody k tomu, aby řekl: “Čekej”. Budu si pamatovat, že Bůh vidí věci jinak, protože se na ně dívá z perspektivy věčnosti. Můžeme čekat s důvěrou. Protože nám čekání připomíná, že čekáme na někoho, je nejdůležitější činností během čekání modlitba. Modlitba nám umožňuje, abychom čekali bez úzkosti.

V knize C.S. Lewise - Princ Kaspian přijde po dlouho době jeho nepřítomnosti jedno z dětí k Aslanovi a řekne mu: “Aslane jsi větší,” řekne. “To proto, že jsi starší, maličká.”, odpověděl. Ne proto, že ty jsi větší.” Nejsem. Ale každý rok, kdy vyrosteš, budu pro tebe větší.”

Tak je tomu s námi a Bohem. Proto musí příběh o Petrově kráčení po vodě končit uctíváním. Ve verši 33 se říká: “Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: “Jistě jsi Boží Syn.” Uctívání utvrzuje a vyjadřuje nové chápání učedníků toho, kým je Ježíš. Ježíš nastoupí na loď, vítr se utiší, bouře prchne tam, kam bouře patří, a učedníci najednou mají hlubší pochopení toho, kdo s nimi na lodi je. “Jistě jsi Boží Syn.”

Když lidé vystoupí z lodi, nikdy nezůstanou úplně stejní.

Petr byl rybář, ale Ježíš z něj posléze učil rybáře lidí. I skrze tuto událost si ho formoval, připravoval ho na to, že jednou bude jako On. Bude kráčet po této zemi, uzdravovat. Měl všechny dary a schopnosti proto, aby to mohl udělat. A jsem přesvědčená, že tato zkušenost mu v tom nesmírně pomohla.

To platí i pro nás. Od této chvíle po zbytek života, pokaždé, když půjdeme po vodě, když budeme důvěřovat Bohu a budeme se snažit rozpoznat jeho volání v našem životě, náš Bůh poroste a s tím i naše víra, uctívání, vše bude plnější, silnější.

Ježíš ještě neskončil. Hledá lidi, kteří odmítnou dovolit strachu, aby měl poslední slovo. Hledá lidi, kteří odmítnou být odrazeni neúspěchem. Stále prochází kolem. A toto je naše jedinečná příležitost, abychom odpověděli na jeho volání.

Toto je naše životní šance.

Je na nás teď, vykročit z lodi – zažít Petrovo chůzí, je to pozvání pro každého, kdo chce stejně jako On vykročit ve víře, kdo chce zakusit více Boží moci a přítomnosti.

Necháte se pozvat? Odpovíte s důvěrou a vykročíte?