J 6, 35. 41–51

Dnešní text je zařazený v Janově evangeliu do kapitoly, v které Ježíš zázračně nasytil 5000 tisíc mužů 5 chleby a 2 rybami. Ježíš zde dokázal nemožné. S tak malým množstvím jídla plně nasytit tak velký zástup lidí. Hned po této události si jen tak z ničeho nic kráčí po rozbouřeném moři. Je to zkrátka obdivuhodný muž, který má tendenci nás pořád něčím překvapovat a přivádět nás k úžasu. Ale kdo je to přesně ten Ježíš?

Je to jen člověk, který má moc nad živly a který má zázračné schopnosti? Nebo je to nějaký kouzelník? Muž z jiné doby, dimenze? Je vůbec možné, že by mohl být takovýto muž synem člověka, syn Josefa? Známe opravdu jeho otce i matku?

Židé si mysleli, že ho znají, že o něm ví všechno. Nedokázali připustit, že by Ježíš mohl být někým víc než tesařem. Nemohli pochopit, že by mohl opravdu sestoupit z nebe, že by to mohl být někdo větší než jen syn Josefa. Celé jeho jednání, skutky, život je nesmírně provokovalo. Jak se vůbec opovážil takhle jednat, takhle pobuřovat? Byl tak odlišný. Mluvil jinak. Nechtěli slyšet o tom, že by něco mohlo být nebeské, jinačí než na co jsou zvyklí. Pohrdali jeho výjimečností, lpěli na tom, co znali. Nedokázali pochopit, reptali, podobně jako jejich otcové na poušti. Reptání je ve Starém zákoně považováno za projev nevíry, neposlušnosti.

I my máme v životě často své výhrady. Jsou lidé, kteří nám vadí tím, jak se chovají. A třeba nám někdy vadí i to, jak se chová Ježíš; nebo si spíš myslíme, že víme, jak by měl jednat; jak by se měl chovat; jak by měl odpovědět na nějakou naši prosbu; jak by měl jednat v našem životě; co by mi měl nabídnout.

Ale kdo je opravdu ten Ježíš? Když se mně někdo zeptá, kdo jsem, odpovídám: „Já jsem Libuše, bydlím tam a tam, pracuji tam a tam.“ Ale Ježíš neříká nic tradičního, ale odpovídá: „Já jsem Chléb života“. Spojení Já jsem, je zajímavé. Odkazuje nás na Boží slovo v Exodu 3,14: „Já jsem, který jsem.“ Co nám tato krátká věta říká? To, že Bůh a Ježíš je stálý; že je tady; že je s námi; vždycky byl a bude. Sloveso „jsem“ je pohybové, dynamické. Bůh vidí, slyší a jedná! Je to Boží podstata, která zachraňuje a pomáhá, která "je zde". Jeho jméno vyjadřuje: spolehlivost ("já jsem zde"), ale též nedostupnost a neohraničitelnost (nevíme, jakým způsobem je a bude zde přítomen!) a jeho výlučnost ("já jsem zde a nikdo druhý"). Jeho působením zakoušíme moc tohoto jména v minulosti, přítomnosti a budoucnosti, tedy neustále.

Ježíš v dnešním evangeliu říká: „Já jsem chléb života“ a tím právě odkazuje na tuto stálost, ta věta neplatila jen pro učedníky, ale platí i pro nás. I nám Ježíš dnes říká, že je chléb života.

On je vtělený Bůh, on je plně Bůh a plně člověk, on přišel skutečně od Boha a skutečně na tuto zem. Patří do Nejsvětější trojice a zároveň i do lidské rodiny. Je "chléb, který sestoupil z nebe" - a je tím, kdo se jakožto člověk pohybuje na zemi.

Ale kým je Ježíš pro mě? Je synem Josefa? Nebo Božím synem? Nebo je jen berličkou? Je pro mě chlebem života, anebo jen dobrým východiskem? Jakým chlebem mi Ježíš ve skutečnosti je? Je pro mě nezbytnou poživatinou, která je základem mé každodenní stravy, nebo jen příležitostným vylepšením mého jídelníčku, když zrovna není po ruce něco stravitelnějšího a chutnějšího? Zabořuji své ruce, svá ústa do Krista skutečně každý den, nebo zůstávám s Kristem na dietě: tedy občas si zobnu, čas od času ochutnám, spíš jen skrojek, pár drobečků, ale po většinu času se sytím něčím jiným?

A co je to vlastně ten chléb života, který nám Ježíš nabízí? Znamená to, že budeme dostávat manu, že už nic jiného nebudeme jíst? Že budeme navždy odkázání na jednotvárné jídlo, bez chutě, které sice zasytí, dá živiny, ale nikdy si na něm nepochutnáme?

Je to to, co Ježíš nabízí? Je On ten chléb, který je bez chuti? Který se jí jen, protože nic jiného nemáme?

Můžeme si říct: „Vždyť já přeci chléb nepotřebuji. Dokážu se bez něj obejít.“ Slovo lechem v hebrejštině neoznačuje jen chléb, ale také obecně "pokrm". Aby na nás Ježíšova slova "doopravdy" zapůsobila, vybavme si nyní to jídlo, které je pro náš život zcela základní a nepostradatelné - a pak si uvědomme, že ještě víc je pro náš život samotný Ježíš: bez něho "to prostě nejde".

Co mě osobně v tomto životě živí? Čím se skutečně živím, co mi dává životní sílu? Z čeho žiji? Jaký je náš bytostný hlad a čím ho tišíme? Potřebuji vůbec Ježíše? Potřebuji někoho, aby mě živil? Nevystačím si na všechno sám?

Když se podíváme na lidi kolem sebe, oni přeci jenom nemají tento chléb života, a přesto žijí dobré a spokojené životy, mají své rodiny, zaměstnání a většinou si ani moc neuvědomují, že jim něco chybí.

Ježíš nabízí sám sebe, nabízí se jako chléb, jako něco běžného, dostupného pro všechny a přesto důležitého, bez čeho si asi život nedokážeme představit. Nenabízí jen něco proto, abychom žili, ale nabízí něco pro život s velkým Ž. A takový život s velkým Ž je životem pro Někoho s velkým N - život pro Otce. Takový Život sotva "vymáčkneme" ze sebe, protože je v nás příliš velké tíhnutí k sobě samotným (a to se pak projevuje hříchem, anebo sebestředným stylem života). Na internetu mě zaujal komentář od katolického kněze Angela Scarena: „Pokrm života nám dává energii osvobodit se od "gravitační síly" svého Já, abychom se dostali do pole jiné síly, která nás přitahuje k Otci. Raketa potřebuje nejvíc energie právě tehdy, když se má odpoutat od Země a od jejího gravitačního pole. Právě tak i my potřebujeme "obrovskou energii" k odpoutání se od "egocentrismu" - energii, kterou můžeme přijmout vírou v Ježíše. A zrovna tak jako z rakety nad Zemí vidíme "všechno" z jiné perspektivy a máme před sebou nekonečné obzory a jiné, nové dimenze života, tak totéž platí o novém stavu, kdy se po vymanění z egocentrismu dostaneme do jiného silového pole "kolem Otce": vidíme (a prožíváme!) život v nových dimenzích, s nekonečnými obzory. A to je ten pravý Život - vždyť je to Život s Otcem!“

Často vzpomínám na svůj erasmácký pobyt na Islandu. Tím, že jsem odjela, jsem přišla o hodně věcí. Přišla jsem v uvozovkách i o svůj chléb, který mě víceméně živil. Tedy aspoň jsem si to myslela. Musela jsem se vzdát svého pohodlí, všeho známého; musela jsem se zbavit i touhy po tom, dělat si všechno po svém. Musela jsem si zvykat na jinou chuť klasického chleba; musela jsem se smířit s tím, že nebudu mít svůj sbor; že nebudu všemu rozumět; že tam nebudu mít své kamarády atd. Musela jsem prostě přijmout svoji slabost. Ale o nic podstatného jsem nepřišla. Ano chuť chleba v ústech byla jiná, sbor byl jiný, škola byla jiná, ale přesto jsem byla živena tím nejdokonalejším chlebem, a tím byl Ježíš, který se mi opravdově dával v modlitbě, dával mi sílu na všechno si zvyknout, zvládnout všechno těžké. A to co mi dával, mi dává doteď. Není to nic jednotvárného, nudného, ale opravdového, rozmanitého. Mám osobně pocit, že od té doby, co ho znám mi nikdy moc dlouho neživil tím stejným. Vždycky mi po nějaké době dal moci okusit něco jiného, osvěžujícího, dal mi třeba jiný způsob modlitby, jiné přátele, možnost zakusit, jak Ho mohu ochutnat trošku jinak atd.

Určitě mi všichni dáte zapravdu, že Ježíš není chléb smrti, chléb nudy, odříkání, smutku, věčných obětí, ale že je to opravdu chléb života, který skutečně sytí.

Chléb zastupuje všechno, po čem hladovíme, co nás sytí, díky čemu a z čeho žijeme. Posiluje nás pro každodenní život. Při putování pouští se židům stýskalo po chlebu a tehdy jim dál Bůh pokrm, přímo z nebe: padala mana. Jí tišili hlad na své cestě k zaslíbené zemi. Ježíš se odvážil sám sebe nazvat chlebem, který tiší náš hlad na naší cestě k zaslíbené zemi. Je "chléb živý z nebe", je tedy nekonečně víc než "neživý chléb" - mana.

Ale co všechno Ježíš v mém životě tiší? My si někdy nárokujeme schopnost utišit náš nejhlubší hlad. Ale Ježíš má schopnost být naším pokrmem na jakékoliv cestě, uprostřed pouště, v chudobě, ve vnitřní prázdnotě, v emocionálním zmatku, všude tam, se může stát jeho slovo pokrmem na další cestu.

Může mě tížit „X“ starostí, mohu plakat bídou, chudobou, starostmi, ale to vše může utišit Pánovo slovo. V té naší poušti můžeme dostat potravu a zakoušet život uprostřed smrti. I na poušti může být život, i když je nepatrný a třeba ho ani nemusíme vidět; a přesto tam je. A stejně to může být v našem životě.

Boží syn ztotožňuje chléb se svým tělem, které dává život. Ale jak může být tím chlebem? Jak se může dávat světu? Anselm Grün píše: „Právě tam, kde visí bezmocně na kříži, stává se tím chlebem, jímž se živíme. Je to provokující paradox: umírající se stává pramenem živým. Na kříži prochází Pán výhní utrpení, jako když se peče chléb. Svou láskou k nám se mění v životodárnou potravu. Ježíš o sobě prohlašuje, že ten, kdo k němu přijde a následuje ho, nebude nikdy hladovět. Chlebem, který tiší náš hlad je Ježíš. Ježíš nám slibuje i věčný život. Tím nám nabízí sjednocení člověka s Bohem.“

Ježíš je ten, kdo dává život věčný. Tedy život Boží. Život, který si člověk sám "zkonstruovat" nemůže. Člověk po plném životě touží. Jde tedy o to, aby ho hledal tam, kde skutečně je; ne jen tam, kde si myslí, že by být mohl. Ježíš je nedostižný, jediný - a přece tak obyčejně vyhlížející.

My můžeme přijímat Ježíše, sdílet s ním náš život, může se stát součástí a základem naší každodenní stravy – tím co přijímáme jako to hlavní a nejdůležitější v našem životě. Když prorok Elijáš ve Starém zákoně přijal chléb z Božích rukou, je o něm v Bibli napsáno, že pojedl, napil se a šel dál v síle onoho pokrmu, aby nakonec došel až k Boží hoře Chorébu. Můžeme ta slova vztáhnout na sebe? Jsme to my, kteří se sytíme Kristem a v jeho síle máme na to, abychom došli až tam, kde nás chce mít Bůh?

Dovolíme a necháme Ježíše, aby nás živil? Dáme mu prostor? Dáme mu důvěru? Odevzdáme se do jeho rukou? Uděláme si na něj každý den čas, aby nám mohl dát ten svůj životodárný chléb? Nebudeme se mu do toho montovat a hledat si obživu jinde?