Bílá sobota. Je to den, kdy Ježíš ležel v hrobě. Den ticha. Je to jako rozprostřená látka, látka, která je nad naším zármutkem, tichem, prázdnotou a vyčerpáním, kde jsme zoufalí, ale je to zároveň i místo, kde může a vzejít život. V každém z nás se objevuje ticho, ticho bílé soboty, které je zkouškou naší víry. Ticho je důležité pro naše vnitřní očištění. Toto Ticho začíná již na kříži a trvá po celou sobotu.

Neviditelný Bůh v tomto světě představuje skutečné tajemství Bílé soboty, tajemství, které je, ukotveno i ve vyznání víry, kde se říká, že Ježíš „sestoupil do pekel“.

Ale jak chápat toto slovo peklo? Co to ve skutečnosti je? Hebrejského slova shêol znamená zjednodušeně všechna království pekla, tato formule v originále chce říci, že Ježíš sestoupil do hloubky smrti, je fakticky mrtvý a je přítomný i v našich hlubinách smrti.

Smrt - peklo je sestoupení do hlubin, do neproniknutelné tmy, kde nebyl život, kde vše umíralo. Ale teď, po tom, co do těchto neprostupných hlubin sestoupil Ježíš, je to také život. Přes ledovou samotu prahu smrti, se můžeme setkat s Tím, který je život, který chce být naším společníkem v naší samotě, v našem tichu.

Smrt je ve skutečnosti absolutní samota. Ale je to samota, která může být osvětlena láskou, která je tak hluboká, že peklo k ní nemá přístup. Slova: sestoupil do pekel, znamenají, že Kristus prošel dveřmi samoty, sestoupil do temna, odkud může překonat naši osamělost. Ale to znamená, že i když si myslíme, že se nacházíme v extrémní noci, kam nic nepronikne, kde je všechno mrtvé, černé, tak jsme na omylu, protože je tady hlas, který nás volá, ruka, která nás může pozdvihnout a která nás může z této temnoty vytáhnout.

Peklo bylo poraženo toho momentu, kdy láska přesně pronikla do tohoto místa smrti, smutku, samoty. Od tohoto okamžiku, je v tomto prostoru smrti přítomna láska. Život proniká do smrti, temnoty.

Ježíš tedy sestoupil do pekla. Prolomil zámky, vstoupil do nitra pekla, do nicoty, do nejzazší odloučenosti od Boha. Fyzicky leží v hrobě. Vyplnil beze zbytků vůli Otce a odmlčel se. Ježíšovo učedníci se schovali. Všichni mlčí. Ztratili milovanou osobu. Lidský rozum nedovoluje doufat, že se k nim (nám) vrátí. To ticho. Ježíšovo mlčení, ale promlouvá a není to poprvé. Krátce před smrtí, když byl odváděn v poutech, pohlédl mlčky na Petra. Petr se rozplakal, ale ani jeden z nich nic neřekl. V Ježíšově životě bylo mnoho situací a okamžiků, kdy mlčel, kdy bylo lepší, aby mlčel. Odcházel do samoty, aby se modlil. Velmi často se po takové odmlce událo něco velikého.

V tomto obrovském a někdy i bolestném tichu jsou tvořeny nové věci. V Izajášovi 43 kapitole ve verši 19 se píše: „Hle činím něco docela nového a už to raší.“

Bůh se třeba odmlčel, i proto, aby mohl sestoupit do našeho osobního pekla. Do míst, kde my sami mlčíme, chceme mlčet. Tato cesto potřebuje klid, ticho, čas, aby Ježíš mohl pracovat, tvořit nové věci, připravit nám něco krásného. Někdy i my sami potřebujeme toto ticho, právě proto, aby mohlo vzniknout něco nového. Aby nás třeba toto ticho mohlo na něco připravit. Pocity odloučenosti, ztracenosti, utrpení, bolesti potřebujeme v našem životě. Jsou to okamžiky, kdy jsme opracování, tak, aby se z nás stalo něco nádherného. Uvedu dva příklady: drahokam na začátku je jen kámen, je krásný, přírodní, ale až soustavnou prací, soustředěním klenotníka, ale i určitých tichem z něho může vzniknout našeho krásného. Druhým příkladem je Petr. Petr ušel z Ježíšem dlouhou dobu, účastnil se mnoho zázraků, zakusil Boží přítomnost, ale pak zapře. Ježíš mu nic neřekl, jen na něj pohlédne, nijak ho neobviňuje, jen pohlédne a poté následuje obrovské ticho, kdy ani jedna z osob nemluví. Ježíš ani nemůže, ale to ticho, právě to, že Ježíš nic neřekl, to určitě pracuje v Petrovi, připravuje ho na to, aby mohl přijmout Ježíšovo poslání. Jak Petr tak i ten drahokam, již na začátku byli krásní. Petr byl člověk, který se dokázal zříci všechno, opustit celou svou živnost, všechno své zázemí, aby šel za Ježíšem. Ježíš jako klenotník na něm pracoval, obrušoval ho tím vším, čím si spolu prošli, ten poslední nejdůležitější zásah bylo právě to jeho zapření a ticho. Petr si asi musel připadat hrozně, myslel si, že všechno zkazil, že není hoden, ale Ježíš – klenotník přesně věděl, co tento poslední zářez, broušení způsobí. Podle mého názoru, jen díky tomu, že mu Ježíš odpustil jeho provinění, nepřipomínal mu to, nemluvil o tom, ale naopak mu svěřil velký úkol, nechal ho, aby mohl zářit jako drahokam, přinášet lidem krásu, záři, záři Ježíše.

Někdy se nám může zdát, že v tom našem utrpení jsme sami, že Bůh mlčí, že v něm není přítomný, je mrtvý, nechal mi v tom. Je prostě mrtvý a je v hrobě a já jsem tady sám, s tím co prožívám. Ale tak to není, Ježíš je sice v hrobě, ale sestoupil do pekla, do naší temnoty.

Bůh působí i v naší temnotě, i temná období života mohou být dobrými učiteli, Bůh totiž může působit i v naší temnotě, tam, kde my nemáme nic pod kontrolou, i temnota nás může mnohému naučit, může nám otevřít oči pro věci, které bychom jinak nepoznali, neviděli. Bůh k nám přichází, tak jako k Adamovi a Evě.

Přichází k nám, zbavuje nás naší bolesti. Vytahává nás z našeho pekla, vyzývá nás vyjít. Přečtla bych úryvek ze staré homilie: o svaté a velké sobotě, připisované sv. Epifaniovi ze Salaminy: „Tobě přikazuji: Probuď se, který spíš! Nestvořil jsem tě, proto, aby byl stále spoután v podsvětí. Vstaň z mrtvých“ Já jsem život pro mrtvé. Vstaň dílo mých rukou“ Vstaň, vždyť jsi můj obraz stvořený k mé podobě. Vstaň, pojďme odtud. Vždyť ty ve mně a já v tobě, jsme jedinou a nerozlučnou osobou. Pro tebe jsem se já, tvůj Bůh, stal tvým synem. Pro tebe já jenž jsem výše než nebesa přišel na zem a do podsvětí. Pro tebe člověka, jsem byl jako člověk bez pomoci, jenž leží v hrobě mezi mrtvými. Usnul jsem na kříži a kopí proklálo můj bok. To pro tebe , jež jsi usnul v ráji. Můj bok uzdravil bolest v tvém boku. Můj spánek tě vyvede ze spánku podsvětí. Vstaň a pojďme odtud.“

Bůh přichází do našeho nitra. Chce v něm působit a působí v něm. Ježíš je v nás přítomen tajemně, ale skutečně, skrze svoji milost, lásku. Je v nás, jako je míza ve vinném úponku spojeném s vinným keřem. Je v nás, aby dal našemu životu plný rozměr. Je v nás, aby nás očistil, obohatil. Je v nás přítomný, i když nemluví, a i když my s ním nechceme mluvit. I když nemluví, neznamená to, že by nebyl přítomný. I když je tajemný, víme, že je živý. Nemůžeme ho nijak nahmatat, ale je zde vřelý, milující, ochotný sestoupit do našeho nitra, prohrabávat se našim hříchem, našimi zraněními. Neštítí se jakéhokoliv místečka v nás, i když mi třeba k němu máme velký odpor. Je v nás ve všech, ve všech místech a vždy, i když my na něj nemyslíme. Zakouší v sobě, na sobě, vše, to co mi právě zakoušíme, prožíváme, co se nám stalo atd. Nic mu neujde, i když třeba navenek vyjadřujeme, že je vše v pořádku, ale uvnitř se rmoutíme. On nehledí jen na ten zevnějšek, ale hledí do nás, do toho, co se děje uvnitř, v našem nitru. A nic z toho, co se nám děje mu není lhostejné. Ježíš hledí do našeho nitra, do skrytosti. Možná se cítíme uvnitř sebe chudý, Ale nemusíme se obávat mu to přiznat, Bůh je přítomen v naší slabosti. Miluje nás v naší slabosti, protože tehdy může být naší silou. Možná, že se ve skrytosti naší duše vyskytují strasti. Tyto strasti jsou dobrým utrpením, které Ježíš doplňuje, podle toho, na kolik chceme, aby nás doplňoval. Vyplňuje naši temnotu. Když jsem dělala minulý rok anamnézu, objevila jsem v sobě jedno velké zranění, které jsem si někdy moc nepřipouštěla, do kterého jsem nechtěla pustit Ježíše, s kterým jsem nějak byla smířena, chtěla jít dál. Zamkla jsem ho do svého nitra, do skryté temnoty, kterou jsem obcházela a o které jsem ani nevěděla, ale Ježíš o ní věděl a sestoupil do ní, odemknul ji, sestoupil do toto mého pekla, do toho, co jsem prožila. Během těchto cvičení jsem dostala jeden obraz a to takový, že i když si myslím, že jsem díky tomuto zranění slabší, tak to tak není, protože díky tomuto zranění jsem silnější. Protože moje krev se smísila s Ježíšovo krví. Tím pádem v mých žilách koluje jeho svatá krev a to mi činí silnější. Nebojme se tedy nechat Ježíše v nás pracovat, nechat ho sestoupit do našich hlubin, otevřít brány, dveře, které zakrýváme. Neoslabí nás to, ale spíš naopak, budeme silnější.

Někdy se nám může zdát, že to trvá moc dlouho, že Bůh, moc dlouho mlčí, neodpovídá. Žijeme v době, která je uspěchaná, nemáme rádi čekání. Ale teď v bíle sobotě musíme čekat. Musíme přijmout ticho, prázdnotu.

Ráda bych se teď vrátila ještě ke zkušenostem Ježíše při Velkém pátku, protože to odpovídá tomu, co my můžeme prožívat, že Bůh mlčí, zapomněl na nás. Určitě každému se tady stalo, že se za něco dlouho modlil a měl pocit, že ho Bůh neslyší, neodpovídá mu. I něco takového zažíval Ježíš na kříži. Křičí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mi odpustil. Mk 15, 34

Benedikt XVI napsal: Ježíšovo zkušenost na kříži zjevuje hloubku situace modlícího se člověka a vrchol modlitby. Poté co vyslechneme a rozpoznáme Boží slovo, musíme se také vyrovnat s mlčením Boha, důležitým vyjádřením samého Božího slova. Dynamika slova a mlčení poznamenává Ježíšovo modlitbu v celém Jeho životě. Zejména na kříži.

Ticho. Někdy si ho nechceme připustit. Chtěli bychom, aby Bůh odpověděl teď hned, aby teď hned taky bylo to a ono. Nechceme čekat a už vůbec ne trpět. Nechceme sestoupit do našeho nitra. Nechceme navštívit Ježíše v tom nejtemnějším místě našeho srdce. Máme strach. Bojíme se ticha, mlčení., Ale co se nám může stát? Řekli jsme si, že Bůh je zde, je přítomný v tichu.

Někdy potřebujeme vstoupit do tohoto Ticha. Abychom lépe slyšeli, co nám Bůh chce říct. Potřebujeme deaktivovat všechnu vnější komunikaci, abychom mohli aktivovat tu vnitřní, abychom mohli komunikovat s Bohem, který je v tom Tichu skrytý v nás a který na nás čeká. Není těžké utéct. Stačí vypnout televizi, rádio, vypnout vyzvánění. Nemuší chodit daleko, abys našel prostředníka, který tě povede k Bohu. Dveře jsou stále připraveni otevřít se před tebou, jakmile zaklepeš. Nejlepší cestou jak se setkat s Bohem, vstoupit do tohoto ticha je modlitba.

Ticho je jedinečný prostor, proto, abychom se mohli setkat s Bohem. Ticho znamená přenechat Bohu to, co je mimo moji moc a schopnosti. I krátký okamžik ztišení je jako posvátné zastavení, sobotní odpočinek, oddech od starostí. Když zůstáváme v tichu, doufáme a důvěřujeme v Boha. Často Bůh mluví jemně, lehounce, a abychom ho slyšeli, potřebujeme ticho. Jen tehdy může proniknout do všech našich útrap, starostí, bolestí. Má možnost změnit naše srdce. Tiché Boží slovo může prolomit kamenná lidská srdce. Ticho nás uschopňuje k novému setkání s Bohem, V tichu může Boží slovo dosáhnout i skrytých koutů našeho srdce. V tichu dokazuje to, že je „ostřejší než jakýkoliv dvojsečný meč, proniká až na rozhraní duše a ducha“ (Žid 4,12). V tichu se přestáváme před Bohem skrývat a Kristovo světlo se nás může dotknout, uzdravit nás a dokonce přetvořit to, za co se stydíme.

Boží ticho, to že Boha neslyšíme, neznamená, že nás opustil, že nic nedělá. Mlčení je také slovo, mlčením můžeme říci mnoho věcí. Nepotřebujeme slovo na všechno, i mlčení je způsob, jak něco můžeme vyjádřit.

 

Nevyslyšená modlitba

Modlitba je komunikace s Bohem. Vztah dítěte se svým rodičem. V tomto dialogu můžeme Boha chválit anebo ho i prosit. Při chvále mu všeobecně vzdáváme díky za všechno, co pro nás učinil, jaký je atd. a nestaráme se o to, zda nás zrovna poslouchá, zda nám nějak odpoví. Ale když o něco prosíme, toužíme vždycky vidět výsledek naší prosby, chceme, aby na to Bůh reagoval a pokud možno i kladně odpověděl tak, jak mi chceme. V Božím slově v Matoušovi 2,8 je psáno: vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Je pravda, že náš Otec ví, co potřebujeme, dřív než ho o to poprosíme, ale čeká na naši prosbu, to až my jako jeho děti se na něj obrátíme se svobodou Božích dětí. Můžeme mít někdy pochybnosti o tom, že Bůh slyší naše prosby. Ale on je přece náš milující otec.

Zůstaňme u vztahu otec-matka dítě. Určitě si sami vzpomenete na nějaký případ, kdy vy sami nebo váš sourozenec nebo nějaké další dítě prosilo dospělého o něco. Jak se zachoval ten rodič? Ve většině případů má na výběr dvě možnosti. Buď s láskou prosbě dítěte vyhoví, jestliže je to pro dobro dítěte anebo mu nevyhoví, protože by mu to ublížilo, ublížilo by to jeho vývoji. Ale neřekne to ne, jen tak bezdůvodně, nebo protože je naštvaný nebo nemá rád to dítě. Ale řekne ne, protože často vidí více souvislostí než to dítě, vidí dál. A s Bohem je to podobné. On vidí celou naši cestu, všechno, co se v našem životě událo a na co si třeba ani my sami nevzpomínáme, ale i všechno, co se stane. Vidí dál než za tuto naši konkrétní prosbu. Navíc vidí souvislosti, vidí naše okolí, lidi okolo nás. Vidí svět v globálním měřítku. Nevidí jen nás, ale všechny lidi. Když říká ne, neříká to, že by nás neměl rád, nebo že by si nás nevážil, nebo že bychom byli horší než ti druzí, modlili se hůře. Říká ne s lásky, pro naši ochranu, náš vývoj.

Cítíme se zklamáni, když naše modlitby zůstávají bez odpovědi. Ale vždy musíme mít na paměti, že v modlitbě je skryta obrovská moc. Když se opravdu zamyslíme nad našimi modlitbami, možná objevíme, že je v nich skryta pýcha, sobeckost, pokrytectví. Možná tím, že Bůh nevyslyší každou naši modlitbu, nám prokazuje milosrdenství. Mohlo by se stát, že bychom z Boha měli automat na modlitby – vyslyšená přání. Nevyslyšená modlitba nás vybízí k tomu, abychom se vydali zkoumat nejskrytější místo našeho nitra a položili si otázku, zda je problém na Boží nebo na mé straně. Bůh nás zná lépe, než se známe my sami a žalmista v žalmu 139, 1 - 3 napsal: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš me. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy.“

Naše kultura je kultura okamžitých výsledků, okamžitého úspěchu a okamžitého uspokojení. Ale slovo okamžitý nejde s modlitbou dohromady. Nic se nedá uspěchat. Než ze sazenice vyroste statný strom, uplyne hodně času. Někdy nás chce Bůh naučit větší trpělivosti, chce, abychom ho lépe poznali. Vytrvalost vede k hlubšímu modlitebnímu životu.

Naše modlitby mají sloužit k tomu, abychom navázali vztah s Bohem. Kdybychom odpovědi na své modlitby získávali příliš rychle, lehce bychom ztratili zájem, nejen o modlitbu, ale i Boha. Abychom se mu naučili více důvěřovat, spoléhat se na něco, i když ho třeba na 100% necítíme, nejsme si jistý, jestli vůbec jdeme po té správné cestě. Můžeme mít pocit, že Bůh spí, není v mém životě.

Uvedu zase příklad z mého života, z poměrně nedávné doby. Byla jsem teď dva a čtvrt roku ve Francii, a když jsem se teď v prosinci vrátila, hledala jsem práci. Už ve Francii jsem se za to hodně modlila a modlilo se za to i mnoho dalších lidí. Ale Bůh mlčel, neodpovídal mi, nevedl mně. Chodila jsem na pohovory a nic, stálé odmítnutí. Na modlitbě jsem se cítila vzdálená Bohu, nevěděla jsem co dělat, jak pokračovat. Pak jsme měli víkend angažovaných do komunity. Během víkendu jsme se modlili s textem utišení bouře a mně došlo, že jsem přesně v této situaci, že se mi zdá, že Bůh si klidně spí, když já tady zápasím, nevím si rady s tou mou loďkou života. Byla jsem trošku na Boha naštvaná, ale pak mi došlo, že to, že Ježíš spí, neznamená, že by se o mně přestal starat, nebo že by mě neslyšel, ale to, že se nic neděje, že ta bouřka se zdá jen mně hrozná, ale že on to má všechno pod kontrolou, je přítomný v mé loďce a to stačí, nemusím se strachovat. Ale spánkem tento text nekončí. On se probudí, pohrozí větru a vše se uklidní a tak to bylo i u mě. Hned v pondělí po víkendu mi volali, z té neziskové organizace, že by mi vzali. Až teď zpětně si uvědomuji, že jsem byla nedočkavá, chtěla jsem mít všechno hned a nechtěla jsem čekat, volala jsem na toho spícího Ježíše. Ale on o mně celou tu dobu věděl, on na mně nezapomněl. Byl tam, byl v tom všem přítomný, v každém tom odmítnutí.

 

Křest v Duchu

Ale aby mohl Bůh být s námi, aby mohl sestoupit až na dno naší duše, žít opravdu s námi naše životy, musíme ho my pozvat. On sám nám dal vykoupení. On sestoupil na dno naší duše. On nás může vytáhnout z našeho pekla. On může vyřešit všechny ty věci, které my sami nemůžeme. Bůh čeká na to, až mu řekneme ano, kdy mu dáme možnost, aby nás uchopil a vytáhnul. Chce to udělat, ale aby nás mohl chytnout, musíme mu podat ruku, ok pak udělá ten zbytek.

Tento den, kdy panuje velké ticho, je ideální pro to, abychom se rozhodli pro život. Abychom Mu dali svůj život. Nemusíme se Boha nijak bát, nemusíme se mu bát ani důvěřovat. On je milující Bůh, který chce pro náš život vždy jen to nejlepší. Můžeme si být jistý, že nás nepovede žádnou cestou, kterou bychom nechtěli jít. Někdo se možná bojí, že když řekne Bohu své ano, dá mu plně do rukou svůj život, že po něm Bůh hned bude chtít, aby vstoupil do celibátu. Ale tak to není. Bůh nás plně respektuje a respektuje naši svobodu. Ano je možné, že někoho z nás povede k tomuto stylu života, ale nikdy to nebude proti naší vůli. Říci Bohu ano, je odevzdat se mu do rukou. Vědomě svěřit svůj život někomu, kdo nás zná lépe než my sami, kdo se k nám sklonil, aby nám umyl nohy, kdo pro nás šel na kříž, kdo sestoupil do pekla. Důvěřovat někomu, kdo plně věří nám. Stačí říct jen to jedno prosté ano, a Bůh může konat v našem životě. Musíme se vydat na cestu. Možná vystoupit z určitého našeho pohodlí, ze starých zvyků. Aby Petr mohl chodit po vodě, musel vystoupit z lodi a aby vůbec mohl být s Ježíšem, stát se jeho učedníkem, musel ho tam na břehu jezera pustit do své lodi a nechat ho, aby řídil, aby převzal kontrolu.

Lk 5, 1 – 7

Petrovi se ty jeho pokyny možná zdáli divné. Přeci On byl rybářem dlouhou dobu a teď přichází někdo, kdo po něm chce, aby jel na rybolov a za dne. Určitě mu muselo hlavou běžet, jak on, nějaký vandrák my chce mluvit do toho, co dělám? Jak se opovažuje mi radit? Když já v tom pracuji skoro celý svůj život. Znám jezero, všechna úskalí a přeci vím, že teď skoro v poledne nic nechytím.

Někdy se nám můžou zdát Boží pokyny zvláštní, můžeme si myslet, že se Bůh mílí, můžeme uvažovat stejně jako Petr. Ale když se vydáme na cestu s ním, svěříme mu to do jeho rukou, budeme se řídit jeho příkazem, můžeme úplně hmatatelně vidět ten účinek, co to přináší, že se k nám Bůh přizná a zahrne nás svým požehnáním.

Petr si možná myslel, že udělal všechno, co mohl, že již nejde udělat více, proto, aby chytil ryby, ale v tom přišel Bůh, přišel s tím, aby opět něco udělal, aby udělal ten malý krok důvěry. Když Petr sebral odvahu, odhodil svoji pýchu, zapomenul na to, že je to bláznivé a udělal to, co mu Ježíš řekl, stokrát se mu to vyplatilo. Vyplatilo se mu, že nechal vstoupit Ježíše na svoji loď, stejně jako se mu vyplatilo spustit sítě.

Možná my sami nechceme pustit Ježíše na naši loď, do našeho soukromí. Chceme si řídit ten náš život sami, určovat, kdy spustíme sítě. Anebo ho třeba pustíme, ale říkám mu, ale ty víš, já jsem udělala všechno, co jsem mohla, namáhala jsem se celou noc a nic, nechytla jsem ani rybičku, tak proč se znovu snažit. Ale když poslechneme a necháme Ježíše plně jednat, získáme více než ryby. Získáme přítele na celý život, někoho, kdo nás nikdy neopustí, kdo s námi bude kráčet každým temným údolím, kdo bude s námi ve všech našich zraněných. Když se dnes rozhodneme pro něj, On může opravdu jednat v našich životech. Jeho drahocenná krev v nás může naplno proudit.

Tak co, jak se dneska rozhodnete. Vyvolíte si život? Řekneme dneska Bohu ano? Necháte ho vstoupit na loď vašeho života? Necháte ho, aby Vám říkal, to co máte dělat? Dáte mu opravdu plnou kontrolu? Jste připraveni ho poslouchat?