Na facebooku mi pár přátel poprosilo, jestli bych nemohla uveřejnit svoji seminární práci na téma Etika ctností. Jejich přání jsem vyhověla a rozdělila jsem ji na 2 části. Bohužel převodem z wordu mi zmizely přímé odkazy na citovanou literaturu. Tedy literatura, z které jsem vycházela je uvedena v druhé části.

 

KDO TO BYL TOMÁŠ AKVINSKÝ

Tomáš Akvinský je považován za jednoho z nejvýznamnějších filozofů a teologů vrcholné scholastiky (období středověké filozofie v 13. století). Tomáš se narodil okolo roku 1225 na zámku Roccasecca poblíž Neapole v Itálii do bohaté a velké rodiny knížete Landulfa z Akvina. Nic mu nescházelo, všeho měl dostatek, jeho rodina měla vliv. Jeho otec mu určil, že se stane opatem nějakého kláštera, a proto ho poslal studovat do opatství Monte Cassino. Odtud po 9 letech odešel na univerzitu v Neapoli, kde studoval sedmero svobodných umění. Roku 1244 vstoupil do řádu dominikánů. Jeho rodina toto rozhodnutí nepřijala. Jeho nadřízený generál, aby mu do určité míry zajistil klid, ho poslal do Paříže, ale na cestě byl přepaden svými bratry, kteří ho uvěznili ve věži svého hradu jako šílence. Ale žádné okolnosti ho nepřiměly toho rozhodnutí změnit. Po propuštění se dostal na studia do Kolína nad Rýnem, kde se jeho prvním učitelem a taky spolubratrem stal Albert Magnus, který byl velkým zastáncem Aristotela. Ten jako první objevil Tomášovo umění disputací a snažil se ho zbavit ostýchavosti. Albert byl povolán do Paříže a Tomáše vzal s sebou. V Paříži zůstal až do roku 1259 a poté se vrátil zpět do Itálie, aby zde učil teologii a umění disputace. V roce 1269 se vrátil zpět do Paříže, kde převzal i profesorské křeslo. Roku 1272 znovu odcestoval do Itálie. Zemřel o dva roky později při cestě do Lyonu na koncil. 

Celý svůj život zasvětil výkladu celých systémů pohanské a křesťanské literatury. Občas napsal i báseň a hojně se zabýval i různými disputacemi, převážně na téma teologických ctností naděje, lásky. Mnoho lidí mu vyčítalo, že není vhodné, aby používal antického mudrce – Aristotela. Tomáš by se dal přiřadit k humanistům, protože zdůrazňoval nesmírnou důležitost lidského bytí v teologickém plánu věcí, ale nebyl to humanista, který by prosazoval pokrok, který by vedl k modernismu a obecnému skepticismu. 

ETIKA CTNOSTÍ

Etiku ctností, kterou se zabýval Tomáš Akvinský, můžeme zařadit do normativní etiky. To znamená do etiky, která se snaží rozlišit rozdíly mezi dobrým a špatným jednáním. Problematika etiky ctností byla velmi rozvinutá ve středověké etice. Tomášova etika je postavena na třech základních pilířích, tj. na eudaimonismu, přirozeném zákoně a ctnostech. Tomášova etika je zřetelně aristotelská, a při tom je i ojedinělá, protože pomáhá určovat nasměrování člověka, k čemuž mu pomáhají právě ctnosti.   

Tomáš rozlišuje ctnost od potence, protože potenci v sobě již máme, především máme nějakou schopnost, obdarování a pak následuje činnost. U ctností je tomu naopak. Ctnosti musíme získat. Na prvním místě je činnost a na druhém místě může vzniknout nějaká ctnost např. musíme jednat spravedlivě, abychom se stali spravedlivými. Jedná se o cíleně zvolený stav. T. Machula ve své knize o Tomáši Akvinském říká: „Tento stav je dobrý proto, že představuje jakousi přiměřenost, tedy situaci vyrovnanosti mezi nedostatkem a nadbytkem nějaké vášně nebo činnosti.“   

S touto souvislostí se objevuje termín střed, který je pro ctnosti důležitý. Středem je to, kdy nemáme moc ani málo, ale vždycky záleží také na okolnostech. Nejedná se tedy o střed ve vztahu k věci, ale ve vztahu ke mně samotnému. Podle Tomáše se ta správná středová pozice měří správným úsudkem. Nejedná se ale o nějaký prostý průměr, ale dá se říci, že ctnost je sice středem, ale je také ideálem a krajností. Tomáš Machula to ve své knize znázorňuje trojúhelníkem: „Zatímco na horizontální rovině je ctnost středem mezi dvěma krajnostmi, které jsou obě špatné, je na rovině vertikální ctnost tím nejlepším stavem. Čím blíže jdeme od krajnosti do středu, tím lepší jednání je, a po překročení středu k opačné krajnosti dobro zase klesá.“ 

Ctnost je podle Tomáše Akvinského kvalita, která uschopňuje člověka, aby správně žil. Ctnost je naplněním nějaké schopnosti (potence), pokud si ji správně osvojím, mohu ji využívat. Úkolem člověka je správně žít a dojít k cíli svého života, kterým je blaženost. Kvůli tomuto cíli jsme poměřováni a posuzováni. Tomáš v této souvislosti rozlišuje tři druhy potencí: potence pouze činné, potence pohybované vnějším činitelem a potence činné a zároveň pohybované. Tomáš ve svém díle obhajuje i potřebu ctností, které zdokonalují naše duševní schopnosti. Prvním z důvodů je, že ctnost upevňuje a usměrňuje směr našeho jednání, díky ní jsme schopni reagovat v mnoha různých situacích víceméně podobně a mířit vždy jen k dobru. Druhým důvodem je schopnost rychlého jednání. Člověk, který oplývá schopnostmi, má všechny předpoklady k tomu, aby jednal v dané situaci náležitým způsobem a nemusel nad situací přemýšlet. Třetím důvodem je pak potěšení z jednání. Jak už bylo řečeno, cílem člověka je blaženost, a právě blaženost spočívá v radosti ze života. 

Úkolem ctnosti je dávat dokonalost nějaké schopnosti.  Ctnosti můžeme rozdělit do mnoha kategorií např. rozumové ctnosti, praktické ctnosti, morální ctnosti. Rozumová ctnost souvisí s poznáním, kterého dosáhneme učením, časem, objevem, tedy z toho vyplývá, že vyžaduje dlouhodobou zkušenost. Morální ctnost naopak vzniká ze zvyku, je to náklonnost k něčemu žádoucímu. V summě Tomáš píše: „Náklonnost je buď od přirozenosti, která směřuje k tomu, co je pro ni vhodné, nebo pochází ze zvyku, který se změní v přirozenost.“   A právě proto morální ctnosti v nás nejsou přirozeností, nelze je změnit zvykem. Ale v každém z nás je přirozený předpoklad k tomu, abychom je mohli přijmout. Tomáš dělí ctnosti do dvou skupin: kardinální a teologické.

1)            KARDINÁLNÍ CTNOSTI

Slovo kardinální je odvozeno z latinského slova cardo, tj. veřej, okolo které se dveře otáčejí. Kardinální ctnosti se označují ctnosti, na nichž stojí lidský život, kterými procházíme jako dveřmi. Mezi tyto ctnosti, které tvoří základ přirozeného zákona, a které odráží věčný zákon Boží, řadíme rozum (moudrost, znalost), spravedlnost, mírnost a statečnost. 

Kardinální ctnosti jsou součástí přirozenosti člověka a můžeme je dále rozdělit na intelektuální a morální. Předmětem intelektuální ctnosti je dobro. Morální ctnosti jsou ty ctnosti, které jsou zaměřené na konativní složku. Pro tyto ctnosti je společné to, že směřují z člověka ven. Jsou součástí jeho přirozenosti, a jsou doplňovány ctnostmi teologickými. 

2)            TEOLOGICKÉ CTNOSTI 

Nad kardinálními ctnosti stojí ctnosti teologické, křesťanské, mezi které patří víra, naděje a láska. Vždycky pocházejí jen z Boží milosti. Charakteristické je, že vycházejí od Boha. Směřují k člověku a prostupují ostatní ctnosti.

Základní biblický text pro teologické ctnosti je 1 Kor 13, který staví lásku do výsadního postavení. Podobně je to i u Tomáše, který říká, že láska je formou ostatních ctností . Cílem lásky je nejvyšší dobro, a k tomu by měly směřovat úkony všech ctností. Proto teologické ctnosti jsou nadřazené ctnostem ostatním, protože jejich cílem je Bůh. 

V případě teologických ctností nejsou podstatné přirozené schopnosti, vždy se jedná o svobodné Boží rozhodnutí. Tedy množství není omezené našimi možnostmi, ale tím, kolik nám dá Kristus: “Láska (caritas) přesahuje možnosti lidské přirozenosti, nezávisí na nějaké přirozené ctnosti (síle), ale pouze na milosti Ducha svatého, který ji vlévá. A proto míra lásky nezávisí na přirozených podmínkách nebo na kapacitě přirozené ctnosti (síly), ale pouze na vůli Ducha svatého, který rozdává své dary. Proto Apoštol v Ef 4,7 praví: Každému byla dána milost podle míry Kristova daru.” 

Podle Tomáše dary Ducha svatého “pozvedají ctnosti nad lidskou míru.”  Proto mezi dary Ducha svatého a ctnostmi lze nalézt vztah základu a jeho rozvinutí či zdokonalení. Tedy sedm darů Ducha svatého (moudrost, rozum, rada, síly, vědění, bázeň Boží, zbožnost) rozvíjí určité ctnosti. 

Duch svatý nám pomáhá, aby naše duše milovala Boha a bližního, stejně jako napomáhá u jiných ctností. V 1. Kor 12, 11 se říká, že: „To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ Tedy pohyb Ducha svatého, je vždy účinný a  vždycky směřuje tak, kam on sám chce.