LÁSKA JAKO NEJVYŠŠÍ CTNOST

Způsob, jakým Tomáš mluví o lásce, je především zaměřen ontologicky, neboli metafyzicky. Je zaměřen na povahu zkoumaného předmětu a na jeho nejhlubší důvody. Lidská láska podle analýzy duševního života člověka, která ukazuje zásadní rozdíl mezi procesy, se dá zařadit do oblasti snaživosti (apetivní mohutnosti). Snaživost může být smyslová, která sleduje smyslové poznání, nebo rozumová, která sleduje rozumové poznání. Předmětem lásky je poznání dobrého, dobra a nezáleží na tom, jestli je přítomné nebo nepřítomné. 

Karel Šprunt říká: „Tomáš rozlišuje dvě formy lásky. Jedna je láska úplná či rozvinutá. Milovat znamená chtít někomu dobro. Tato láska tedy předpokládá tři věci: vůli (snaživost), která miluje; dobro, k němuž láska směřuje; a osobu, pro něž je dobro zamýšleno. Úkon lásky vždycky směřuje k dvěma věcem: totiž k dobru, které někdo chce pro někoho, a k tomu, pro něhož chce to dobro. Druhou formu lásky lze označit jako lásku jednoduchou nebo první: První proměna snaživosti způsobená žádoucím předmětem se nazývá láska, což není nic jiného než zalíbení v žádoucím předmětu. Jednoduchá láska je počátkem rozvinuté lásky.“ 

V prvotní lásce lze rozlišit několik momentů. Prvním momentem lásky je přizpůsobení apetitivní schopnosti žádoucímu dobru. Druhým momentem lásky je její přirozené směřování k žádoucímu dobru a zalíbení v něm. Třetí moment je vyjádřen jednotou mezi milujícím a milovaným. 

Rozvinutou lásku můžeme popsat z různých hledisek. Za prvé ji můžeme pojmout z hlediska vztahu milujícího subjektu k dobru, jež je předmětem jeho lásky. Druhým způsobem, jak rozvinutou lásku můžeme popsat, je důvod lásky k danému objektu. V lásce žádostivé chceme dobro kvůli milujícímu subjektu, je to tedy láska vztažená k milujícímu subjektu. V lásce přátelské je důvodem osoba, pro kterou chceme dobro. Třetí možností, jak lásku rozdělit, je hledisko ontologické, kdy se u lásky žádostivé vztah subjektu k dobru zakládá na potenci a aktu. U lásky přátelské se vztah subjektu k dobru zakládá na vztahu aktu k aktu. Čtvrtou možností jak lásku uchopit je z hlediska předmětu. Může to být sám milující subjekt (láska k sobě), jednak osoba někoho jiného (láska k druhému). Páté hledisko se týká spojení lásky přátelské a lásky žádostivé. 

Ze všech těchto hledisek vyplývá smysl Tomášovy definice lásky „amate est quoddam velle.“ 

Tomáš říká, že láska je formou, hybatelem a kořenem ctností.

V řečtině existují 4 termíny pro lásku a to:

1) Éros - láska chápaná jako zamilovanost

2) Storgé - příbuzenská láska

3) Filia - přátelská láska

4) Agapé - svobodná láska, kterou nevede vášeň ani starost o druhé blízké osoby

Předmětem Tomášových úvah je poslední láska agapé (latinsky caritas). Láska nemá svou příčinu v subjektu, jako tomu je u jiných ctností, je závislá na vnější příčině, na tom, že ji do našeho srdce vlije Duch svatý, jak je psáno v Řím 5,5: „A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Příčinou lásky je Bůh, to on ji dává vzniknout. Je to Bohem darovaná schopnost milovat Boha a bližního, Boha kvůli němu samotnému a bližního kvůli Bohu. To znamená, že bližního milujeme v Bohu, a Boha milujeme ve všech našich bližních. 

Boží nabídka je vždycky stejná, ale příjemci jsou vždy jiní, a vždy mají jinou kapacitu (možnost) danou ctnost přijmout. Každý z nás je jinak připravený a vždy záleží i kapacitě duše příjemce. 

Láska musí být ctností, protože dělá svého nositele i jeho dílo dobrým, navíc směřuje k nejvyššímu dobru. Všechny ctnosti sice směřují ke stejnému cíli, nejvyššímu dobru. Už všechna přikázání zákona se týkají ctností a apoštol Pavel v 1 Tim. 1,5 říká, že: „Cílem přikázání je láska.“

Láska působí na všechny ostatní ctnosti. Působí tak, aby konaly. Aby dílo bylo dobrým, musíme jednat dobrovolně, snadno, s potěšením. Láska je přirozená, miluje Boha pro něj samotného, miluje i bližního pro něj samotného, bojuje s překážkami.

Láska by se dala vyjádřit, jako hnutí duše vyjadřující náklonost k dobru. Tomášova teorie lásky (předmět lásky) je založena na principu, bez kterého by nebyla žádná láska. Můžeme milovat jen to, co je naším dobrem, jak říká ve své teologické summě: „Všechno je milováno, nakolik je to vlastním dobrem milujícího.“ Láska stojí na dvojím principu. Především na milujícím subjektu, a na žádoucím dobru. Z toho vyplývá, že nutnou podmínkou lásky je poznání žádoucího dobra. 

Láska nutí člověka, aby na prvním místě milovat Boha. Dále, aby miloval sám sebe, a aby miloval druhé. Toto už řekl Ježíš Mt 22, 37-39: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.“ 

Svatý Tomáš také říká, že není v našich silách milovat všechny stejně. Konkrétní pomoc vždycky odstupňováváme podle okolností a podle blízkosti jednotlivých bližních. První přirozenou láskou milujeme ty, kteří jsou nám nějakým způsobem blízcí, společenskou láskou zase ty, ke kterým nás pojí nějaké společenské vazby. Ale láska caritas nás vede na prvním místě k milování Boha, pak sebe samých a pak druhých. Láska k sobě samému není sobecká láska, ale je to vyjádření mé vděčnosti Bohu za to, že tady vůbec jsem, že jsem Bohem milován. Bůh přesahuje veškeré lidské schopnosti. 

Láskou je duše pozvedána nad přirozené možnosti, aby tím mohla lépe dosáhnout svého cíle. Ale lidská duše nikdy nebude moci milovat Boha natolik, tak jak by si zasloužil, a tak jak on miluje člověka. S obou stran neexistuje jasně daná míra lásky.

Ve světe mezi našimi bližními jsou i nepřátelé. Ježíš v Matoušově evangeliu 5, 43 – 45 řekl: „Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ Tomáš zdůrazňuje, že máme všechny lidi milovat jako ty, kdo jsou s Bohem nějak spojeni a Bohem jako lidé milováni. Druhé milujeme, protože jsou spojeni s Bohem. A já bych řekla, že druhého milujeme, protože Bůh je v něm přítomen, je v jeho duši. Když milujeme někoho, milujeme i ty, kdo jsou s ním nějak spojeni. Proto přirozeně milujeme i ty, kteří jsou třeba našimi nepřáteli. Tedy nepřítele můžeme milovat, protože je spojen s Bohem, ale můžeme ho i nenávidět, protože má třeba nepřátelský postoj vůči nám. U každého člověka si můžeme vybrat, jestli ho budeme milovat nebo nenávidět. K obojímu můžeme najít důvod, ale když se rozhodneme nenávidět, je jasné, že v nás zvítězilo nepřátelství nad božskou láskou. Je to v rozporu s přikázáním lásky, které nám dal Ježíš. Jestli chceme dodržovat přikázání lásky, je nutné, aby v nás zvítězilo milování Boha. Svatý Augustin říká: „Protože nemůžeš činit dobře všem, měl bys ses starat v první řadě o ty, kteří jsou s tebou nějakým losem nebo údělem těsněji spjati vzhledem k časovým, místním nebo jakýmkoli jiným okolnostem…je jako losu třeba užívat úvahy, jakou blízkostí s tebou může v dané chvíli ten který člověk spjat.“   Tomáš tedy říká, že Ježíšovo přikázání lásky se netýká těch, kteří k nám nějak nejsou připoutání, výjimkou jsou tedy lidé v nouzi, ale vždycky se máme za všechny modlit. 

Láska nás dělá podobným Bohu. Všechno pomine, ale láska vytrvá, jak píše i svatý Pavel v 1. Korintkým 13, 7-8: „Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno“. O lásku musíme usilovat, ale dokonalou lásku může mít jenom Bůh. Člověk o dokonalost musí usilovat a Tomáš definuje tři stupně dokonalosti: naprostou, co do přirozenosti a co do času. O naprosto dokonalém mluvíme, je-li něco všemi způsoby dokonalé a nechybí tomu žádná dokonalost. O dokonalém co do přirozenosti mluvíme tehdy, když někomu nechybí nic z toho, co má přirozeně mít. O dokonalém co do času mluvíme tehdy, když nechybí to, co by mělo být přítomné v daný čas.  Láska můžeme naprosto dokonalá, když se vztahuje k naprostému dobru natolik, je hodno lásky. Člověk nemůže mít nikdy dokonalou lásku, protože ve své přirozenosti má limity, takže může dosáhnout lásky maximálně ve druhém stupni. 

Od toho, abychom dosáhli dokonalé lásky, nás dělí tři věci: těžký hřích (odvrací nás od Boha), světské starosti a slabosti našeho pozemského života (spánek, potrava, práce..). První dvě překážky jsme schopni překonat, protože do určité míry můžeme ovlivnit naše hříchy. Tomáš říká, že se nemůžeme zcela vyhnout hříchům lehkým, ale můžeme se pokusit vyhnout těžkým hříchům, a dokonce můžeme být i bez časných starostí, jak říká apoštol Pavel v 1  Kor. 7, 33: „Svobodný se stará o věci Páně, by se mu líbil.“ Smrtelný hřích nadobro vypuzuje lásku.“ 

Podle webové stránky katolik.cz: „mezi těžké hříchy obecně patří vražda, potrat, dokonané smilstvo, velká lež, velká krádež, neúčast na nedělní mši… Ale věc je složitější. Ani tyto hříchy se nám nepřičítají jako těžké, jestliže je nekonáme s plným vědomím a plnou dobrovolností. A naopak celá řada jiných hříchů, které obyčejně považujeme za lehké, jako např. nenávist, lakomství, hněv, lenost, obžerství a jiné, se mohou stát těžkými, jestliže v nich překročíme jistou míru nebo do nich vložíme velký podíl zloby a odporu vůči Bohu. Určování těžkých a lehkých hříchů není tedy snadná záležitost a v některých nespočitatelných oblastech náleží skutečně jen Bohu.” 

Důvodem, proč hřích je překážkou naší dokonalé lásky je ten, že hřích je popření lásky k Bohu, milovaném pro něj samotného. Hříchem dáváme přednost něčemu jinému někdy i někomu jinému, něčemu stvořenému. Tak stavíme bariéru mezi nás a Boha, který do nás lásku vlévá; odmítneme Boha a jeho lásku, odmítneme ho, aby do nás vléval lásku. Tedy milujeme více to, čemu dáváme přednost, co si vyvolíme. K podstatě lásky patří to, že na prvním místě milujeme Boha. Hřích nám zastíní přímý pohled na Boha, zabrání tomu, aby láska proudila mezi člověkem a Bohem, a postupně láska v člověku mizí, jak praví Iz 59,2: „Naše hříchy nás oddělily od našeho Boha.“ Kvůli hříchu duchovně umíráme a jak říká Pavel v Řím 6,23: „odměnou za hřích je smrt.“ Naopak odměnou za lásku je život věčný. 

Abychom dosáhli znovu spojení s Bohem, musí se člověk (duše) navrátit k přímému pohledu na Boha, milovat ho nadevše. Například Petr se dopustil hříchu, zapřel Ježíše, jeho láska sice na chvíli zmizela, ale hned zase povstala, Petr okamžitě litoval svého hříchu. Nejúčinnější lék proti hříchu je návrat člověka do svého srdce, které obrátí k milování Boha. 

Člověk, který miluje Boha, nezačne hned hřešit smrtelně (těžkým hříchem), ale postupně, třeba i z nedbalosti, se dopouští lehkých hříchů, které postupně zakalují náš přímý pohled na Boha, až do té míry, že můžeme sklouznout k hříchu smrtelnému. Být dokonalý znamená zcela nad hříchy zvítězit.

Ale láska v duši nemusí zaniknout jen hříchem. Může zaniknout i tím, že subjekt lásky ztratí dispozici k přijetí lásky. Vůle milovat se také může odklonit od neproměnlivého dobra. 

 

CITOVANÁ LITERATURA

1. G.K.Chestertin. sv. Tomáš Akvinský. Praha : Universum v Praze, 1947.

2. Machula, Tomáš. Otázky o ctnostech II. - láska a naděje, Tomáš Akvinský. Praha : KRYSTAL OP s.r.o., 2014.

3. Kilbergr, Pavel. Diplomová práce - Tomášova etika ctností z pohledu filosofie a psychologie. 2016.

4. Akvinský, Tomáš. Teologická summa. dostupné online: http://www.cormierop.cz/Summa-teologicka-Icast.html

5. Machula, Tomáš. Komentář k Etice Nikomachově, Tomáš Akvinský, II. kniha. Praha : Krystal OP, 2013.

6. Bible: písmo svaté Starého a Nového zákona: český ekumenický překlad. Praha : Biblická společnost, 1996.

7. Barnášová, Michaela. Diplomová práce, Středověká filosofie - Tomáš Akvinský. 2013.

8. Machula, Tomáš. Otázky o ctnostech I. - O ctnostech obecně, Tomáš Akvinský. Praha : KRYSTAL OP, 2012.

9. Machalu, Tomáš. Tomáš Akvinský, Otázky o ctnostech III., kardinální ctnosti. Praha : KRYSTAL OP, s.r.o., 2013.

10. Odpověď k otázce ohledně zpovědi.: dostupné online: http://www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=1201.

11. Šprunk, Karel. Tomáš Akvinský, O lásce, výběr textů z Teologické sumy. Praha : KRYSTAL OP s.r.o., 2005.

12. Kenny, Anthony. Tomáš Akvinský. Praha : OIKOYMENH, 1993.

13. McEvoy James. Amitié, attirance et amour chez S. Thomas d'Aquin. In: Revue Philosophique de Louvain. Quatrième série, tome 91, n°91, 1993. pp. 383-408;

https://www.persee.fr/doc/phlou_0035-3841_1993_num_91_91_6804