Bůh je s námi (Žalm 46) 
Žijeme opravdu v těžké době. Máme pocit, že se na nás ze všech stran valí těžké balvany. Každodenní obrovské přírůstky nemocných, onemocnění kamarádů, bezmoc, strach, samota, deštivé dny, dny, kdy je hrozně krátce světlo…. To všechno mě, ale asi určitě nejsem sama, tíží, brání mi, abych se pořádně nadechla, abych viděla slunce. Máme pocit, že jsme v tom všem sami, že tady opravdu není nikdo, kdo by nám mohl pomoci. Ztrácíme důvěru ve vládu, oborníky a často i sami v sebe. 

Věřím, že se najde mnoho lidí, kteří mají pocit, že už dál prostě nemůžou. Propadají depresím. Ano tato doba je těžká pro nás všechny, ale jsme v tom opravdu sami? Jsme opravdu tak bezmocní? Nemůžeme pro to, abychom se cítili více v pohodě něco dělat? 

Mojí odpovědí je, že můžeme. A myslím si, že právě jednou cestou může být modlitba, důvěra v Boha. Je mi jasné, že ne všichni věříte, že ne všichni máte silnou víru, důvěru, ale můžeme opravdu důvěřovat. Máme opravdu Boha, o kterého se můžeme opřít, Boha, kterému můžeme důvěřovat. V Bibli v Žalmu 46 se píše: „Bůh je naše útočiště, je naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená.“ Bůh může být opravdu útočištěm v každé naší bídě, našem strachu. Ale na začátek je dobré si uvědomit z čeho mám strach. Mám strach z toho, že se nakazím? Mám strach z odloučení od přátel? Mám strach, že ztratím práci? Mám strach ze samoty? Mám strach z toho, že umřu? 

Kde opravdu potřebuji Boží pomoc? Jaké jsou oblasti mého života, kde mám pocit, že se na mne všechno hrne? Jaké jsou ty balvany, které mě zasypávají?

Okolnosti našeho života můžou být těžké, ale můžeme spolu se žalmistou věřit v to, že Bůh je naším útočištěm. Je naší pomocí. Opravdu se nemusíme bát. Může se změnit naše situace? Může se změnit svět? Můžu ztratit práci? Můžu onemocnět? Může zemřít někdo z mých blízkých? Můžeme být zavřeni ve svých domácnostech dlouhé a dlouhé měsíce? A nemůže se stát, že ani letošní Vánoce nebudeme moci strávit v rodinném kruhu, vidět všechny své přátele, moci jim udělat radost nějakým hezkým dárkem? Ano to všechno se může stát. Ale co se nikdy nestane, je to, že by nás Bůh opustil. To on nikdy neudělá. On se opravdu nepohne. Zůstane v našem středu. Bude nám pomáhat. 

Myslím si, že často lidé, a já se k nim určitě řadím také, často zapomínají, že Bůh jedná. Vlastně na něj zapomínáme, protože si myslíme, že on zapomněl na nás, že nás nechal na pospas tomuto světu, že je s x lidmi okolo nás, ale ne s námi. Ale nějak si teď v té naší těžké době uvědomuji, že možná Bůh pro nás dělá více, než si myslíme. Co když Bůh nás opravdu chrání, aby to nebylo ještě těžší a horší? Co když Bůh dává sílu všem těm lidem, co pracují ve zdravotnictví, kteří riskují, že se sami nakazí? Co když Bůh dává těm x lidem lehký průběh? Co když nám chce Bůh dopřát čas, abychom byli více se svými rodinami, abychom trávili více času v přírodě? Hodně se mi vybavuje tento obrázek, kde stojí člověk, na kterého dopadne jeden kámen, o kousek dál stojí Ježíš, na kterého padá x kamenů. Opravdu můžeme někdy i Bohu vyčítat, proč jsme se dostali do té situace, ve které jsme. Čím jsme si to zasloužili, jestli jsme udělali něco špatně.

Nevíme, proč Bůh tuto nemoc dopustil, třeba tomu nemohl zabránit. Ale co víme, že i z hodně špatné situace on může udělat dobro. A čím si můžeme být ještě více jistější je to, že Bůh je opravdu s námi. Je uprostřed nás. Prožívá všechno to naše trápení opravdu s námi. Není Bůh, který je daleko. Nikdy nebyl a nikdy nebude. Tu svou blízkost vyjádřil v tom, že Jeho Syn Ježíš přijal lidské tělo, stal se člověkem. Zakoušel všechny zemské strasti. Chodil do práce, učil se číst a psát, učil se cizí jazyk, musel poslouchat své rodiče, žil v rodině... Prostě žil náš život, i když v jiné době, v jiné situaci. Ale žil ho. V tehdejší době možná lidé nemuseli čelit tolika věcem, kterým musíme čelit my, ale čelili také mnoho obtížím, strastím, proti nemocem se nedokázali bránit tolik jako my, i hluboká řezná rána mohla zabít, jakákoliv komplikace u porodu vedla často ke smrti matky i dítěte, děti umírali často velmi mladé... Věřím, že Ježíš za svého života zažil mnoho a mnoho bolesti, viděl lidi umírat, viděl všechny ty nemoci, kterými lidé byli paralyzovaní. Viděl, jak tato nemoc odděluje lidi od světa, od přátel. A co dělal? Uzdravoval je, přijímal je ke svému stolu, jednoduše byl s nimi. Všem těm lidem dával naději, zval je do společenství. A to chce dělat stále. Chce uzdravovat, ale ještě více nás zve ke svému stolu, zve nás do společenství. Chce být s námi, chce být v našem středu, právě proto, že nás z celého srdce miluje.

„Pronárody hlučí, království se hroutí“, to napsal žalmista. Můžeme mít pocit, že se nehroutí jen naše osobní životy, ale že se hroutí i naše společnost, ekonomika, celý svět. Znovu a znovu na nás útočí ta beznaděj, ale co říká žalmista dál? „Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.“ Bůh je opravdu s námi, je tím hradem nedobytným, tou pevností, do které se můžeme uchýlit, kde můžeme přečkat toto období. 

Dál v 9. verši je nádherné zaslíbení „Pojďte jen, pohleďte na Hospodinovy skutky, jak úžasné činy koná“. Věříme opravdu, že Bůh může konat? Věříme, že se v Něm můžeme ukrýt? Věříme v Jeho lásku? V Jeho milosrdenství, v Jeho pomoc? Spoléháme se na Něj? Věříme, že může zastavit i tuto pandemii? Věříme, že je opravdu s námi? Musíme si opravdu stále a stále znovu připomínat to, že Bůh je s námi, že nás miluje, že na nás nezapomněl. 

Chtěla bych vás vyzvat, abyste se opravdu zamysleli nad tím vším, co vás tíží, jaké problémy zažíváte a kde máte strach. A pak nad těmito věcmi opravdu vyvýšili Boží jméno, aby ty těžké věci neměly ve vašem životě vliv a sílu. To, co má sílu, je Bůh, On je tím naším nedobytným hradem, útočištěm.