Příběh o marnotratném synovi je velmi známý, mnohokrát jsme ho slyšeli a všichni víme, o čem je, ale vždycky nás může oslovit a okouzlit, když se soustředíme, abychom ho slyšeli znovu. Ale co se na ten příběh podívat z jiného pohledu? Ne tak úplně z pohledu nezbedného syna, který zbořil všechny mýty, ale z pohledu Otce. Otce, který se raduje z nalezení ztraceného, přijímá hříšníky. Jedná se spíše o marnotratného otce, dává všechno bez míry.

Lidé často při četbě tohoto textu odsoudí syna, syny, za to co provedli, jak se chovali. Často děti, a kdo máte své, víte, o čem mluvím, nás různě zlobí, štvou nás, dělají přesně opačné věci, než bychom po nich my chtěli. Nevíme si s nimi někdy rady. A my jako děti jsme nebyli asi jinačí, taky jsme v menší nebo větší míře zlobili. Ale asi nikomu z nás se nestalo, že by jeho vlastní dítě za ním přišlo a řeklo „naval prachy, chci jít do světa.“ Je jasné, že dětem často dáváme hodně věcí a dáváme jim i peníze, ale asi bychom jim nenechali celou část svého jmění, kord, když víme, že nejsou ještě zralé, nejsou připraveni na to hospodařit s peněžmi, i kdybychom je milovali sebevíce.

Ale otec v tomto příběhu je jiný. Své děti miluje do krajností a dává jim všem, co potřebují, především svobodu. Prokazuje jim lásku do krajností. Synova žádost by byla v dnešní době velmi troufalá, ale v tehdejší době, to bylo něco urážlivého, bezcitného. Šlo o to, že syn odmítl domov, svou tradici, své rodiče, částečně z toho i vyznělo to, že pro něj je jeho otec jakoby mrtvý.

Jak bychom se cítili my? Jak bychom reagovali? Neděláme to někdy i my? Neodcházíme od Boha? Nepodléháme také hlasům světa? Nevzdáváme se Boží lásky? Nevzdáváme se víry? Otcovské náruče? Nevzdáváme se domova, kde nám je dobře, kde máme vše, co potřebujeme a nevydáváme se také do světa hledat? Cokoliv, peníze? Lásku? Útěchu….?

Člověk ve své slabosti často podléhá hlasům světa, které ho třeba i utvrzují v tom, že udělal dobře. Honba za světem je, ale často výrazem toho, že hledáme lásku, která se nám někde nedostala. Často toužíme žít na vlastní pěsť. Být nezávislý. Naše ne, je vzpoura Bohu, vzpoura jeho stvoření, vzdálení se z rodného místa na daleké místo. A jak tuto naši vzpouru vidí Bůh? Jak na nás hledí? Co si o nás myslí?

Otec však nepřestane a nepřestává svého syna milovat, právě tady se projevuje jeho milování do krajnosti. Ale může Otec nutit své dítě k tomu, aby ho miloval? Ne to by ani nebyla ta pravá láska. Otec musí nechat svého syna odejít. Musí riskovat třeba i to, že už se nikdy nevrátí, že ho ztrátí úplně. Musí překonat i svoji touhu ho, zastavit. Stejně je to i u Boha. Nenutí nás do ničeho a máme naprostou svobodu ve svých rozhodnutích. Moc se mi líbí, jak o tomto píše Lewis ve své knize rady zkušeného ďábla:

Nepřítel (v této knize je to Bůh) toto riziko podstupuje proto, že má zvláštní sen, jak přemění všechny ty odporné lidské červy v to, čemu on říká „moji milovaní služebníci.“ Užívá slova „synové“ a tou nenapravitelnou láskou a nepřirozeným spojením s těmi dvounohými živočichy zneuctívá celý duchovní svět. On touží po jejich svobodě, a k těm cílům, které před ně klade, je nechce donést sám za pomoci jejich zvyků a nákloností, nechává je, aby to dokázali sami.

Ale ta poslušnost, kterou od lidí vyžaduje Nepřítel, je něco úplně jiného. Musíme se smířit se skutečností, že všeczhny ty řeči o jeho lásce k lidem a o tom, že ve službě Jemu je dokonalá svoboda, není (jak bychom rádi věřili) to jen propaganda, ale strašlivá pravda. On skutečně chce zaplnit celý vesmír spoustou odporných malých kopií sebe samého – tvorů, jejichž život bude kvalitativně podobný Jeho životu. Nepřítel chce svět plný bytostí, které jsou s Ním spojeny, ale přesto různé. Nepřítel více neužívá své moci k tomu, aby ho lidské duše zřetelně vnímaly kdykoli a v jakémkoli stupni. On nedokáže být násilnický, dokáže se jen o lidi ucházet. On je nedokáže „svádět“ ke ctnosti tak, jako my k neřesti. Chce, aby se naučili chodit, a musí tedy od nich Svou ruku vzdálit, pokud mají opravdovou vůli chodit, těší Ho i jejich klopýtání.

On nechává odejít i nás. Nechává nás jít do světa, vzdát se víry. Všímat si a věnovat se x věcem, i dát na první místo něco jiného než jeho. On nemá ve své povaze nám brát svobodu. Jediný, kdo nás do něčeho nutí, je ten zlý, on bere svobodu, přemlouvá nás. Kdežto Bůh, jedná opačně, on čeká na nás, až my jsme připraveni udělat ten krok zpět k němu.

Návrat syna je odlišný než, když odcházel, ztratil svoji důstojnost, to čím byl. Zjistil, že svět ho jen zneužil, všichni ho měli rádi jen do té doby, dokud měl peníze, pak ho zavrhli ještě na nižší úroveň, než jsou zvířata. Jak je psáno, občan té země se staral více o vepře, než o něho. Ztratil své lidství. V té největší bídě, v zoufalství, si uvědomuje, že cestu, kterou si zvolil, že to byla cesta smrti, vlastní záhuby. Pád na dno mu mohl pomoci odhalit jeho nejhlubší já. Já, které mu od začátku tvrdilo, že to nemá dělat, ale on ho neposlouchal. Jeho já je i to, že i přestože se zřekl Otce, on se nikdy nezřekl jeho. Slova „otče nezasloužím si, abych se nazýval tvým synem.“ vyjadřují to, že syn si je opravdu vědom toho, že ztratil svoji důstojnost, že je opravdu na dně, dál už jít nemůže. Na druhou stranu vyjadřují naději a to, že někdy tuto důstojnost měl. Rozhodnutí k návratu stačí k tomu, aby se změnil postoj srdce. Vyjadřuje to jeho touhu po něčem větším, po jeho návratu k tomu, co bylo bezchybné, idilické, kde dostal lásku.

Otec nenechá syna, aby se ponížil ještě více, dělá první krok na cestě k sblížení, jde nebo spíše utíká ke svému synovi. Otec zde boří hranice svého postavení ve společnosti. Vypadá to, jakoby otec se smiřoval se synem. Otec udělá pro syna vše, je nadmíru štědrý. Vždyť se nespokojí jen s obyčejnými věcmi, ale dává mu ty nejkrásnější šaty. Prsten, který představuje přenesení otcovy moci na syna. Honosnou obuv, kterou nosí osoby při význačných událostech. Nestačí kůzle, ani nějaké obyčejné jídlo, ale je potřeba hostiny, kterou si mohou dovolit jen bohatí. A zařídí i hudbu. A jako by to nestačilo, tak před tím vším mu dá své obětí.

Obejme ho a nejen tělesnou láskou, ale hlavně otcovskou láskou, takovou jaká má i Bůh k nám. Bůh má nekonečný soucit, bezpodmínečnou lásku, věčné odpuštění. Objetí boří hranice. Objetí je něco, co potřebujeme, dává nám pochopit lásku, Bůh chápe hříchy svých dětí. Jeho čisté srdce je naplněno hříchy svých dětí. On od začátku čeká, až se jeho dítě vrátí, aby jej konečně mohl obejmout, potěšit, dám mu to, co potřebuje nejvíce – lásku, odpuštění.

Otec vyhlíží každý den, jestli se už nevrací, očekává ho ve dne v noci a nevadí mu ani to, trvá-li to celou věčnost. On má čas, má trpělivost, vždycky čeká. Nikdy se nestane, že by na něj zapomněl, nebo za ním nepřišel, když už se rozhodl udělat ten první krok. On taky nečeká na nějaké velké skutky, nechce nějaké velké přehnané pokání nebo hlasité naříkání. Navíc po tom špatném, po jeho prohřešku, dává dokonce více, než by si zasloužil. Opravdu se raduje z jeho návratu.

Proto i my se nemusíme bát přijít za Bohem, po každém našem pádu. Každá naše činnost je u Něj ohodnocena více. Jemu stačí opravdu jen málo, jen maličká kapička, kterou umí změnit ve vodopád. Z kapičky naděje udělá vodopád své lásky. A v této jeho lásce se nemusíme bát ztratit, protože je to místo, kde jsme vždycky přijatý, kde vždycky najdeme svůj domov, lásku.

Náš Bůh je stejný, nemění se, svoji lásku nám prokazuje od začátku stejnou měrou a je mu také jedno, jestli jsme mladí, nebo staří. Jestli ho známe 1 minutu nebo 50 let. On přistupuje ke všem úplně stejně. Jeho láska je opravdu trvalá a hlavně bezpodmínečná. Jako otec marnotratného syna otevíral ruce – dlaně, proto, aby mohl syna obejmout, tak otevírá stejné ruce i Ježíš na kříži, v tom gestu je otevřenost, oddanost. V rozpažení odhaluje své srdce, choulostivé místo, kdokoliv mu může ublížit, ale bez tohoto gesta nemůže nikoho jiného objemout, to gesto je základ lásky.

Amen